SVATOJANSKÝM POUTNÍKŮM

SVATOJANSKÝM POUTNÍKŮM
Z lesů, plání, z daleka i z blízka, kde zní jazyk otců předrahý a kde jaká dědina či víska, přicházíte zase do Prahy. Z volných krajin, vše kde jarem pučí, staré Praze jdete do náručí, a ta Praha samý třpyt a jas jako děti všechny vítá vás. Vybrala se ve své slávě celé, ba, vždyť všechna zmládla bezmála, když se znova nadšeně a vřele na ty hosty vzácné chystala. Jako matka, když je svátek její, vítá děti slzu v obličeji, v radosti, jíž slova nestačí, zlíbala by všechny nejradši. A vy, děti, dobré děti věrné, jak vy stále žijete jí v snách od Šumavy dumavé a černé, od Hané, jež sní v svých rovinách, od severu, boj kde dosud šílí, od Tater, kde zahřmí každou chvíli, od Slezska, kde ani v tíží pout jazyk otců nesmí zahynout! 61 Jste zas u nás, u matičky doma, a ta ptá se vřele, hluboce s úsměvem a omládlýma rtoma, jak se máte zase po roce? Zda jste zdrávi, zda jste šťastni byli, zda dal pokoj soused zarputilý, zda nám k hanbě, cizím ke zdaru mezi bratry není nesváru? Matička je, věřte, šťastna zcela, když vás všechny vidí ve zdraví, a jak líbá vaše jasná čela, ve svém stáří hned se zotaví. Ale to ji trápívá a bolí, že tak někdy divé ve svévoli, jak by málo bylo zápasů, vjedete si sami do vlasů! V šťastný den, kdy jsme tu pohromadě, ať jen mír se v duši rozpíná, ať v tom starém tichém pražském hradě smířená se sejde rodina! Ať nás pojí jeden vzruch a síla, tichá radost z počatého díla, věrnost k vlasti s láskou dětinnou, která jest nám matkou jedinou! Přes Vltavu, hleďte, rozpíná se v staré slávě hrdý Karlův most, jako skála věkovitá zase do dna řeky nepřemožen vrost’. 62 Tisícové táhnou jeho drahou k Hradčanům, jež trůní nade Prahou a kde v hrobkách králů po léta česká sláva dříme zakleta. Buďme silni, svorni ve svém davu, nezmoženi vlastním rozkolem, starý most, jenž pne se přes Vltavu, svorné síly buď nám symbolem! Minulost on s přítomností pojí nad příboj, jenž v břehy bije dvojí, nad bouři, jež zuří dokola, příštím časům hrdě odolá. Setrvejme! Mějme srdce věrné, srdce svorné, svár v něž marně sáh’, od Šumavy dumavé a černé, od Hané, jež sní v svých rovinách, od severu, boj kde dosud šílí, od Tater, kde zahřmí každou chvíli, od Slezska, kde ani v tíži pout jazyk otců nesmí zahynout! 63