POHÁDKA O NADŠENÍ

POHÁDKA O NADŠENÍ
I. S výšin zázračných, kde světlo v samém božství temení, na stárnoucí zemi slétlo mladé, svěží nadšení. Ve spleť lidských křižovatek, v odpory a neštěstí mělo svatvečer a svátek čistým duším přinésti. Bože, který všechno vidí, poslal jsi je na svou zem, abys viděl svoje lidi zhrdati tvým odkazem? Tvůj svět spjat je do okovů námahy a zármutku, dán je v područ žoldákovu, v kletbu lichých předsudků, nemá pokdy nadšen býti, když tvůj eden vzat mu jest, nedovede za tmy jíti po závratné stopě hvězd, svět jest jiný, než jsi tušil oddán snění tvůrčímu – proč jsi nadšením jej vzrušil, vše když jiné vzal jsi mu? 83 2. Nadšení plaché a nevinné na křižovatce stálo, chtělo jít v krajiny hostinné – kolem však květů málo! Země je plochá a vyprahlá, zžehla ji trampot kletba, šedavým kouřem se zatáhla, nadšení nikdo nedbá: Kdyby tu stálo snad do věků s panenským tichým klidem, nebude nezbytno člověku – musí jít samo k lidem! 3. Vešlo v město mezi kupčíky, mezi baby, národ všeliký – tlačenice ta však nevšimla si jeho nepokryté, měkké krásy. Nemělo co do prodeje dát, nemělo zač také kupovat, zbytečno je zcela, ano, ano! Utíkalo odtud polekáno... 84 4. Nadšení šlo k dětem, sestrám svého věku, tušilo v těch duších souzvuk přesladký, zadýchat je chtělo kouzlem svého vděku, začarovat mládí ve své pohádky: ale ani dětem snad už přáno není, nadšení by hřálo srdce nesmělá, kantorská je suchost hnala do učení – a tam nade škamny metla visela! 5. Šlo tedy na ves. Jaro kvetlo a zahalilo země práh, a uzardělé jitřní světlo se chvělo na všech křovinách. Však podruhové na rozcestí, ti byli spjati v jařmo své, ti nezřeli, co jaro věstí, a nadšení že v klid je zve; ta jejich duše utýraná nic necítila v chvíli té, jim bodlák byl co růže planá – a obé stejně trnité. 6. Boháč rád je sice viděl po obědě – jaké blaho! – před rodinou však se styděl, a ctnost domu zakřikla ho. 85 Ve světe už užil dosti, čeho jiní nemají, nač si dělat mrzutosti – až snad jindy... Potají... 7. U šlechtice v okně jen se mihlo, vše tam bylo těžce pompézní, ale v duši šlechticově stihlo smyslnost a choutky perversní; v jeho žití vadnoucím a lichém omeškat se jen by bylo hříchem – než je mohl znectít svou dlaní, uprchlo jak přišlo znenadání... 8. Chtělos k nejmocnějším toho světa, nadšení, ó důvěřivé dítě? K stupňům trůnu přísná etiketa přes ohnuté hřbety nepustí tě! 9. Nesmíš ani do chrámů, kde prý všemu lidstvu víra k blaženému neznámu věčné brány otevírá. 86 Přišlos’ k lidem věřícím žebráků jak dítě bosé, ustrnulým světicím volností bys rouhalo se: lidstvo věrou blažené k spáse tebe třeba nemá, od chrámů tě zažene církve přísné anathema! 10. A není tebe třeba ani, kde veda chystá lidstvu lék v své samotě a zasýchání a v spoustě různých formulek. Co v tomto dusném světě hledá tvé žhavé srdce upřímné? V svých záhadách ta přísná věda si tebe ani nevšimne! 11. A nadšení šlo, cestou stále chudší, tam, kde se lidé pro vlast zemřít učí. Tam, myslilo si zneuznáno všude, že nadevše ho lidstvu třeba bude. Však pohlédlo tam s žasem na lid jiný: jen na otroky, a ne na hrdiny... 87 12. U strojů a v dílnách, kde je hlad, v hluku továren a v dusném dýmu nadšení se chtělo uschovat ke člověku ze všech nejmenšímu. Útěchou tam sladkou chtělo být, s bojem za právo kde hněv se střídá, nemělo však kam se posadit – neboť před ním přišla tam už bída. 13. A když vyšlo z jizby dělníkovy, znaveno a hořce plačící, zastavili s nevlídnými slovy posupní je biřici. Zjistilo se, všem že mátlo hlavy, ba že chtělo pobuřovat dav, pročež do želez a do šatlavy odkázal je paragraf. 14. Podivná to byla cesta! Vyvezli je ráno z města, dav se sběhl spílající: „Ke špalku a k šibenici!“ 88 A co dále, brachu milý? Byli by je popravili – ale konec jinačí je: nadšení přec podnes žije! A s ním žijí dále v strachu všichni jeho trapiči – co je nesmrtelné, brachu, ani ouřad nezničí! 15. Svět celý zavrh’ tě, ó dítě snivé, a zneuctil tě v pohrdání svém – a přece, nadšení, ty božský dive, jsi marně nesestouplo na tu zem! Byť všemi zahnáno a potupeno, jsi přece zvěstí světa lepšího, a byť i kleto bylo tvoje jméno, přec někdo je, kdo nezneuctí ho. Tvůj prorok, básník, jenž tě věčně hledá a za tebou jde v světa dál i šíř, tvé světlé kráse zahynouti nedá, byť byla vržena až pod pranýř. Sám také uštván, jako štvali tebe, a posměch světa slyše z daleka on tebe najde, jako našel sebe a v sobě věčný úděl člověka. 89 V svět zavede tě pozemských svých tišin, kde panenská se země usmívá, kam v jeho cesty s nadpozemských výšin zvěst o tvém ráji padá zářivá. Tam do samot se krása ještě vpřádá a lidský duch tam v nebe temení, zas bude jaro, zem je podnes mladá – ó zůstaň s námi, svaté nadšení! 90