POHÁDKA O NADŠENÍ
I.
S výšin zázračných, kde světlo
v samém božství temení,
na stárnoucí zemi slétlo
mladé, svěží nadšení.
Ve spleť lidských křižovatek,
v odpory a neštěstí
mělo svatvečer a svátek
čistým duším přinésti.
Bože, který všechno vidí,
poslal jsi je na svou zem,
abys viděl svoje lidi
zhrdati tvým odkazem?
Tvůj svět spjat je do okovů
námahy a zármutku,
dán je v područ žoldákovu,
v kletbu lichých předsudků,
nemá pokdy nadšen býti,
když tvůj eden vzat mu jest,
nedovede za tmy jíti
po závratné stopě hvězd,
svět jest jiný, než jsi tušil
oddán snění tvůrčímu –
proč jsi nadšením jej vzrušil,
vše když jiné vzal jsi mu?
83
2.
Nadšení plaché a nevinné
na křižovatce stálo,
chtělo jít v krajiny hostinné –
kolem však květů málo!
Země je plochá a vyprahlá,
zžehla ji trampot kletba,
šedavým kouřem se zatáhla,
nadšení nikdo nedbá:
Kdyby tu stálo snad do věků
s panenským tichým klidem,
nebude nezbytno člověku –
musí jít samo k lidem!
3.
Vešlo v město mezi kupčíky,
mezi baby, národ všeliký –
tlačenice ta však nevšimla si
jeho nepokryté, měkké krásy.
Nemělo co do prodeje dát,
nemělo zač také kupovat,
zbytečno je zcela, ano, ano!
Utíkalo odtud polekáno...
84
4.
Nadšení šlo k dětem, sestrám svého věku,
tušilo v těch duších souzvuk přesladký,
zadýchat je chtělo kouzlem svého vděku,
začarovat mládí ve své pohádky:
ale ani dětem snad už přáno není,
nadšení by hřálo srdce nesmělá,
kantorská je suchost hnala do učení –
a tam nade škamny metla visela!
5.
Šlo tedy na ves. Jaro kvetlo
a zahalilo země práh,
a uzardělé jitřní světlo
se chvělo na všech křovinách.
Však podruhové na rozcestí,
ti byli spjati v jařmo své,
ti nezřeli, co jaro věstí,
a nadšení že v klid je zve;
ta jejich duše utýraná
nic necítila v chvíli té,
jim bodlák byl co růže planá –
a obé stejně trnité.
6.
Boháč rád je sice viděl
po obědě – jaké blaho! –
před rodinou však se styděl,
a ctnost domu zakřikla ho.
85
Ve světe už užil dosti,
čeho jiní nemají,
nač si dělat mrzutosti –
až snad jindy... Potají...
7.
U šlechtice v okně jen se mihlo,
vše tam bylo těžce pompézní,
ale v duši šlechticově stihlo
smyslnost a choutky perversní;
v jeho žití vadnoucím a lichém
omeškat se jen by bylo hříchem –
než je mohl znectít svou dlaní,
uprchlo jak přišlo znenadání...
8.
Chtělos k nejmocnějším toho světa,
nadšení, ó důvěřivé dítě?
K stupňům trůnu přísná etiketa
přes ohnuté hřbety nepustí tě!
9.
Nesmíš ani do chrámů,
kde prý všemu lidstvu víra
k blaženému neznámu
věčné brány otevírá.
86
Přišlos’ k lidem věřícím
žebráků jak dítě bosé,
ustrnulým světicím
volností bys rouhalo se:
lidstvo věrou blažené
k spáse tebe třeba nemá,
od chrámů tě zažene
církve přísné anathema!
10.
A není tebe třeba ani,
kde veda chystá lidstvu lék
v své samotě a zasýchání
a v spoustě různých formulek.
Co v tomto dusném světě hledá
tvé žhavé srdce upřímné?
V svých záhadách ta přísná věda
si tebe ani nevšimne!
11.
A nadšení šlo, cestou stále chudší,
tam, kde se lidé pro vlast zemřít učí.
Tam, myslilo si zneuznáno všude,
že nadevše ho lidstvu třeba bude.
Však pohlédlo tam s žasem na lid jiný:
jen na otroky, a ne na hrdiny...
87
12.
U strojů a v dílnách, kde je hlad,
v hluku továren a v dusném dýmu
nadšení se chtělo uschovat
ke člověku ze všech nejmenšímu.
Útěchou tam sladkou chtělo být,
s bojem za právo kde hněv se střídá,
nemělo však kam se posadit –
neboť před ním přišla tam už bída.
13.
A když vyšlo z jizby dělníkovy,
znaveno a hořce plačící,
zastavili s nevlídnými slovy
posupní je biřici.
Zjistilo se, všem že mátlo hlavy,
ba že chtělo pobuřovat dav,
pročež do želez a do šatlavy
odkázal je paragraf.
14.
Podivná to byla cesta!
Vyvezli je ráno z města,
dav se sběhl spílající:
„Ke špalku a k šibenici!“
88
A co dále, brachu milý?
Byli by je popravili –
ale konec jinačí je:
nadšení přec podnes žije!
A s ním žijí dále v strachu
všichni jeho trapiči –
co je nesmrtelné, brachu,
ani ouřad nezničí!
15.
Svět celý zavrh’ tě, ó dítě snivé,
a zneuctil tě v pohrdání svém –
a přece, nadšení, ty božský dive,
jsi marně nesestouplo na tu zem!
Byť všemi zahnáno a potupeno,
jsi přece zvěstí světa lepšího,
a byť i kleto bylo tvoje jméno,
přec někdo je, kdo nezneuctí ho.
Tvůj prorok, básník, jenž tě věčně hledá
a za tebou jde v světa dál i šíř,
tvé světlé kráse zahynouti nedá,
byť byla vržena až pod pranýř.
Sám také uštván, jako štvali tebe,
a posměch světa slyše z daleka
on tebe najde, jako našel sebe
a v sobě věčný úděl člověka.
89
V svět zavede tě pozemských svých tišin,
kde panenská se země usmívá,
kam v jeho cesty s nadpozemských výšin
zvěst o tvém ráji padá zářivá.
Tam do samot se krása ještě vpřádá
a lidský duch tam v nebe temení,
zas bude jaro, zem je podnes mladá –
ó zůstaň s námi, svaté nadšení!
90