PÍSEŇ O ZTRACENÉ VARTĚ
Na světě se všechno ztrácí,
peníze i krása s mládím,
a co bylo slavné včera,
starým je dnes harampádím.
Nesmrtelnost, lidská sláva
ztrácí se jak ozvěna –
jaký div, že blízko Libně
též je varta ztracená!
Čtenáři, jenž na procházce
zabloudíš snad jednou k Libni,
rozpomeň se, cos tu četl,
v zamyšlení čelo shýbni!
Jistě že tě na kopečku
zámeček ten přiláká,
až tam uzříš na skalisku
plechového vojáka.
Před sto lety bylo hůře,
ač nám podnes není blaze,
když se mocné pruské vojsko
blížilo až k samé Praze.
Strašné zprávy přicházely
z blízka jako z daleka,
jak nám Jeřábek to líčí
ve svém Synu člověka.
71
Prušáci už byli v Libni,
všechny kouty obsadili,
na zámečku osamělém
také stráž svou postavili.
Voják stál tam odhodlaně,
ač měl možná strachu dost,
stál tam jako k zemi přibit,
věděl, co je povinnost.
Ale náhle, znenadání
padla ve hře karta jiná:
čtenáři, víš z historie,
co se stalo u Kolína!
Když už bylo v Čechách nejhůř
a když lidé zoufali,
páni Prajzi u Kolína
náhle na frak dostali.
Přes pole i přes strniště,
skrze vsi a lesy, skály,
kudy bylo odtud nejblíž,
honem domů utíkali.
Hrozně snadno ztrácí hlavu,
kdo je zčistajasna bit –
nediv se, že zapomněli
se už v Libni zastavit!
Ale voják, co tam zůstal
na samotě státi stráží,
nevěděl, že už je dávno
po slávě a po kuráži.
72
Celé vojsko utíkalo
jako běsem štváno v dál,
jen ten voják pod zámečkem
stál a stál a stál a stál.
Celé vojsko utíkalo,
dosáhlo už samých hranic,
a ten voják stál tam pořád,
už mu z toho bylo nanic,
stál tam v noci, stál tam v dešti,
v slunce záři plamenné,
stál a stál tam jako blázen,
stál tam jako z kamene.
Generál i markytánky,
kmáni, frajtři, oficíři,
všechno to už do Berlína
splašeným svým letem míří,
kanóny jim nestačily,
mnohý kanón čert už vzal –
jen ten voják pod zámečkem
zuřivě tam stál a stál.
Hleděl v dál a hleděl marně,
pruské vojsko nemoh’ shlédnout,
nohy se mu prohýbaly,
na vartě si nesměl sednout!
Prušáci už doma byli,
ale on tu stál a stál,
až tam v zemi samým stáním
hroznou díru vyvrtal.
73
Čtenáři, ty ptáš se jistě,
co se s vojákem tím stalo?
Inu, naše historie
o tom poví tuze málo:
jisto je, že voják onen
s flintou těžkou jako cent
má teď v Libni pod zámečkem
plechový svůj monument.
Monument ten trvanlivý
stále čeká, čeká, čeká,
ve větru se touhou chvěje,
při vichřici, jež se vzteká,
ohýbá se, ale stojí
vytrvale v každý čas,
čeká snad, kdy páni Prajzi
přitáhnou si pro něj zas...
Na světě se všechno ztrácí,
zmizela i pruská sláva,
která kdysi Čechy naše
rozdupala do krvava –
Pánbůh dej, ať u nás v Čechách
málo toho uloví,
ať z ní zbude na památku
jen ten voják plechový!
Bože dejž, ta varta jejich,
na níž od staletí stáli,
na níž stále číhali jen,
vlast by naši roztrhali,
74
ať už není nežli plechem,
který málo znamená,
ať ta celá snaha jejich
jest jen varta ztracená!
75