I.
V mdlém jase milenců, jenž krví syt je chtivou,
V mdlém jase milenců, jenž krví syt je chtivou,
ó slunce, zapadáš, a pláč tvůj světy drtí,
jak lovcem štvaný chrt jdeš paloukem i nivou
a štíhlé vítězíš svou harmonickou smrtí.
Chceš Boha opojit, ó rybo křišťálová,
a na tvůj žhoucí prs se věsí světů jícen,
jak lačný pouště lev kol krev svou chrlíš znova
a zlatý ohon tvůj v tůň moře klesá vznícen.
Ty zvíře mystické, ó plno nostalgie,
proč v neuralgických snech řveš nad hádankou prázdna,
kde život mrtev jest a žlutá smrt kde žije,
kde moře kamení a stráň se vlní srázná?
Ty masko Harpyje, ty lebko Šalamona,
řvi v hrdla věčnosti a plvej do tmy jejich,
rvi hvězdy prohlubní i místa lesů vonná,
jak zvíře svíjej se, ó siných ve peřejích!
A potom v milenců se vpíjej duše táhlé,
pij černou jejich krev a bílá jejich těla,
v své nitro pohlť je a v nebe vyvrž náhle
a ve klín svítící a žhoucí archanděla!
105