2.
Jak v černé brokáty když ponoří se vůně
Jak v černé brokáty když ponoří se vůně
a v křiku oddechů se chvěje znavená,
snem světla zhrdajíc když nostalgií stůně
a ještě zazáří, jak láska zasténá,
tak tisíc paprsků se ponořilo do tmy,
své hroty vmísilo v pláň moří planoucích,
a v touhu duše mé se smutek lásky vbod’ mi
a v černé brokáty se změnil její smích.
Tu z hrobů povstaly, jak vídal jsem je ve snách,
ty ženy vítězné, ó lilje uvadlé,
ty mřely tesknotou a po dalekých vesnách
jak luna umírá v mdlém jezer zrcadle.
Ó ženy bloudící teď mrtvé za komíny,
to není smutek dne ni večer zářivý,
čím noci hluboké klín mluví mlčelivý,
když jako brokáty se snáší nad nivy.
A hroby nejsou to, je smutek to jen vůní,
jenž v rakvích zapadlých jak balzám zakysl,
to není královna, jež v proudech krve trůní,
to není záhada – ó, to je nesmysl!
1898