MÁJOVÁ NOC
Kmotr Bumbal velký svátek světí,
bujností div nezpych’ docela,
znejmilejší paní na koštěti
komínem si totiž vyjela.
Nezadá dnes Bumbal pranikomu,
v krčmě vede řeči nezbedné,
jindy musí o deváté domů,
dnes se hodlá zdržet do jedné!
Šelma šenkýř sotva podiv tají
mhouře v koutě oči ospalé:
„Na vršcích už světla zhasínají –
nepůjdete, kmotře Bumbale?“
Ale Bumbal po pivě je v ráži,
rouhavě dál hovor zapřádá:
„Jakože jsem dneska při kuráži,
ať si mne má stará nežádá!“
„Kmotře, kmotře, ďábla nezmůžete,
vyplatí se vám to nekale,
jazyk se vám povážlivě plete,
jděte domů, kmotře Bumbale!
Slyšíte, jak venku vítr hvízdá,
jak se vzteká v spleti haluzí?
Divoká to jistě ječí jízda –
kmotře, kmotře, už je po schůzi!“
170
Od návrší opravdu cos letí
jak by hejnem táhli havrani,
znejmilejší paní na koštěti
v čele hejna zpátky uhání...
Nežli Bumbal uvážil vše znova
a než náhle zkrotí v srdci svém,
velectěná paní Bumbalová
do sednice sjela komínem.
Rozcuchána, žlučí všecka žlutá
z půlnoční se vrací hostiny,
navrací se ďáblem pominutá
v útulný svůj koutek rodinný.
Čarovat, toť úkol věru těžký,
snazší bude lidské finale:
pro muže si doskočí teď pěšky –
přeubohý kmotře Bumbale!
1900
171