LETNÍ VEČER NAD PRAHOU
Večerním sluncem ošlehaná, v údolí kopců stísněná,
prokvetlá svěže zahradami, do starých ulic ztracená,
červení střech svých jásající, modravá tokem Vltavy,
šedá svou těžkou minulostí v beztvárný dnešek hltavý,
královská ženo opuštěná, žijící dětem v porobě –
Praho má, Praho velkolepá, kterak jen zpívat o tobě?
Do boků tvrdých kostelů bodá tě slunce z daleka,
po prejzách střech tvých klikatých krvavě v stíny odtéká,
tříští se v oknech paláců, trhá tam vlákna pavučin,
vláčí se parky po stráních, utíká volných do lučin,
rozbíjí hroty věží tvých, polyká Hradčan útvary,
Praho má, Praho ztracená v nádherné světla požáry!
Rožatých letních za večerů kolikrát jsi tak hořela!
Kolikrát padlas v letní noci, kolikrát jsi v nich umdlela,
kolikrát plakal měsíc bílý patinou všech tvých kopulí,
kolikrát hvězdy mlčelivé do řeky se ti shrnuly,
kolikrát, Praho opuštěná, měsíc mne v tebe vylákal,
kolikrát, kněžno odsouzená, s měsícem jsem tě oplakal!
Mlha tě z rána stulila do vlhkých, měkkých loktuší,
poledne tebe pálilo, žehlo nás horce do duší,
únava týdnů otrockých oba nás, matko, zkrušila,
kramáři přišli za námi, luza nám srdce tupila –
Praho má, Praho jediná, sotva se večer navracel,
plakal jsem s tebou měsícem, sluncem jsem s tebou krvácel!
(1897)
52