V ZAJETÍ BABYLONSKÉM
[15]
ČESKÁ PÍSEŇ
Ó země, probuď se, již spalas’ dlouho dost,
my chceme jaro zas, stín háje, zeleň polí,
a osten krvavý, jenž do srdce nám vrost’,
ať zkvete růžemi, ať nás už nezabolí:
již vůní palouků a písní skřivana
pěj velké vzkříšení, pěj slavné hossanah!
Ó země, krve dost jsi české vypila,
a ten můj drahý lid svým potem zrosil tebe –
ať zkvete z krve té teď růže spanilá,
a z potu bílý květ ať svoji vůni střebe:
chcem s vůní palouků a s písní skřivana
pět velké vzkříšení, pět slavné hossanah!
(1887)
17
BITVA
Jak potvory dvě, které zhoubu větří,
se plazí vojska udupaným polem,
sto ohňů z tlamy děly chrlí kolem,
a tisíc křiků chví se do povětří.
Řev tisíců, děl hukot, hvizdot kulí
hřmí kouřem vesnic, který v lesy lehá,
sto plamenů v to nad krajinu šlehá
a plazí se a k nebi pne se zdůlí.
Teď slunce v západ krvavý se noří,
jak raněno též zbraní divých škůdců
a bědou lidstva znaveno a zlostí.
A v jeho záři, která rudě hoří,
tam nad králem a sborem vojevůdců
soud strašlivý se zvedá budoucnosti.
(1888)
18
BÍDA
Své víry prost a opuštěn svým štěstím,
kdes pod křížem, jenž rozviklán a starý,
já lidskou bídu potkal před rozcestím,
vlas měla šedý, v oku zhaslé žáry.
A kolem mne to vířilo a hřmělo,
svět opilý táh’ za prázdnými hesly,
křik státníků a hnusné války dělo
se dusným vzduchem nad pláněmi nesly.
To nad pláněmi, jež jsou krví syty,
jež v bojišť lada změnily se dlouhá,
kde zašlapány snílků všech jsou city,
řev opilců kde modlitbám se rouhá.
Svět hořel zlatem na svém hříšném těle
a purpurem si zakrýval své rány –
a bída měla ruce zkostnatělé,
krev na prsech, jež byly rozedrány.
Svět neviděl, že nad propastí kráčí,
však já to tušil ve své celé duši,
jak veliká noc perutí svou dračí
všech věků modly do trosek už kruší.
Mně zdálo se, ta velká lidská bída
že místo berly meč už drží v ruce,
bol v oku jejím že se s hněvem střídá,
a na rtech chví se píseň revoluce.
19
Že s velkým heslem Mene Tekel vstane,
a po těch pláních, svět kde vykrvácel,
já tušil táhnout heslo požehnané,
a v jeho zvuku Ježíš v svět se vracel.
Řev tisíců když v šeré mizel dálce,
já četl v každém jejím hrozném ryse,
sny proroků že v poslední té válce
a v krvi nadšenců že obrodí se.
A nad ta lada meči rozoraná
a nad tyranů odsouzenou pýchu
ty vstaneš velká, bído pošlapaná,
jak matka děti pozvedneš nás z hříchu,
až řekneš slovem svaté revoluce
a v posvátného rána novém jase:
„Ó Bože, tobě v jásotu i v muce
tvé obrozené dílo vracím zase!“
(1. května 1890)
20
NAD ZŘÍCENINOU KARLOVA MOSTU
Zpěv šťastných básníků tě vítal, řeko svatá,
když s klidem poledním jsi v slunci spala tiše,
tvůj symbol v hudby tón i v kamenné sny dláta
a v barvy malířů své posvěcení dýše.
A v starých pohádkách se vlníš stříbropěná,
chvíš tělem země mé jak věčná tepna žití,
kde žitné lány sní i starý hvozd kde stená,
tvé proudy posvátné se klidným tokem řítí.
Hle, dumá Vyšehrad, on dumá od staletí,
kdy stála Libuše tam v prorockých snů tíži,
a smutek jeho skal tvé snivé proudy světí,
svou mrtvou nádherou se ve tvém toku zhlíží.
A hledě za tebou když zahledím se jinam,
zřím Hradčan nádheru v jich majestátní kráse,
to ruce bezděky vždy do modliteb spínám,
a v oku vzníceném mně slza zachvívá se.
Jak často stáli jsme, svou mladou láskou šťastni,
tam nad tvou hladinou a zřeli zamyšleni
vstříc k velké Karlově té nesmrtelné básni,
jíž v klenbách kamenných se klidný tok tvůj pění.
Výš skryto do hrobky spí v šeru katedrály
to srdce Karlovo, to velké srdce svaté,
tam nosil národ můj své útrapy a žaly,
tam jásal v chorálech a plakal tolikráte.
21
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků zvěst o něm skryta do dna,
a v zimních večerech ji dětem vypravují.
Když v šero chalupy se velký měsíc vkrádá,
děd s dětmi u krbu se rozpovídá tiše:
„Než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
A malý selský hoch je rozrušen až k vzlyku,
své oči otvírá a naslouchá té báji,
když večer při louči jsa skloněn nad kroniku
svým hlasem třesoucím děd starý předčítá ji.
A když už bledne noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
zří směrem ku Praze a ve svou práci věří
a silen věrou svou klas do stodoly sváží.
Zpěv šťastných básníků tě, svatá řeko, vítá,
sny vlasti nešťastné on do své sloky hledá:
ať zuří nepřítel či osudu hra lítá,
tvůj odkaz, Karle náš, nám zahynouti nedá!
* * *
Noc přišla po dni, který zhasl kalný,
hřmí Vltava a divoce se houpá,
jak přízrak žalný
v kraj zoufalý a dálný
svým proudem kypícím a zdivočilým stoupá.
22
V sny klidné dneska neklesla má Praha,
jen v polosnění jako chorá dýše,
a vlny rostou, rostou, rostou stále!
Ó řeko svatá, tepno země drahá,
jež jindy v slunci dřímáš tiše,
co vzbudilo tě k bouři nenadále?
Má země trpí, trpí od staletí
a rány snáší tupá již a němá –
zda náhle její hněv to jako pomsta letí,
jež konce nemá, nemá?
Když celý národ složil slabé ruce,
snad země sama divoce a prudce
žil plodný tok v hněv bouří dravý,
rve palouků květ smavý,
ran obvazky rve, jakby v smutku celá
než tupě trpěti, radš vykrvácet chtěla.
Však dosud v srdcích odkaz otců máme,
a v chrámech dříme posvátný prach jejich,
ta velká víra nepřátel hněv zláme,
ta neutone zhouby ve peřejích.
Den nový vstane, přijde vesna mladá –
ó moje Praho, zdřímni k ránu tiše:
než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše...
Já ještě nedosnil tu báji víry plnou,
když výkřik tisíců mne náhle vzbudil ze sna
a letě v dálku každé srdce ranil.
On zvlnil duše divokou svou vlnou,
stisk’ jejich dech a modlit se jim bránil,
byl strašlivý jak v horách bouře děsná.
A v tříšti vln, jež k obloze až létly,
23
a v prachu balvanů, jež náhle řítily se,
den vstával smutně světlý,
zřel zoufalost jen v každém tváře ryse.
A v trosky mocných dřev, jež pluly od Šumavy,
on padat staleté zřel mostu balvany,
mrak ležel Hradčanům kol smutné jejich hlavy,
a pod ním příval hřímal dravý
jak krev, když obvazky jsou s rány strhány.
Ó otče Karle, vzbuď se v katedrále,
vstaň, Vyšehrade, s písní Lumíra –
mně náhle je, že v zoufalství a žale
můj velký národ raněn umírá.
Ó vstaňte básníci a vstaňte bojovníci,
vy s mečem v pravici i s laurem na skráních:
jak šel by národ můj už souzen ke hranici,
mne divá zoufalost rve v duše ústraních!
Či raděj spěte dále ve své slávě,
líp je to navždy, navždy mrtev spát,
než slyšet lid svůj náhle plakat žhavě,
zřít vlasti bol a velký její pád!
V hrob klesá předčasný, co naší věrou bylo,
a poutem staletým čím přilnuli jsme k vlasti;
co tíží balvanů se do pohádek slilo,
v sny praotců a v slavných králů dílo,
to zříme pojednou se řítit do propasti.
A v dálných krajinách, kde zní jen řeč má rodná,
zvěst ona sedlákům se vryje duší do dna,
strach bledý vstane v kroku jejím;
24
děd zavře kroniku a hořce plakat bude,
a z dlaně mozolné a unavené, chudé
cep k zemi zpustlé vypadne jim.
* * *
Pojď, moje písni, národ unavený
když skoro zmírá zoufalostí syt,
pojď k mohylám a v katedrály stěny
se za tu drahou zemi pomodlit!
Čas není k písním, které sladce znějí,
změň v modlitby se nebo v chorály,
plač s vlastí svou a líbej rány její,
jež otevřeny v srdci zůstaly.
Vstaň veliká a hněvivá a vroucí,
vzplaň novou silou, žhavé srdce mé,
slyš choré srdce rodné země tlouci,
až na mohylách otců klekneme.
Ó moje písni, jen se modli, modli,
ó hřímej dál, mé srdce zklamané –
věk mohutnější, než je dnešní podlý,
snad z oněch ssutin k žití povstane!
Když sama země vzbouří tepny svoje
a zoufale rve svazky starých pout:
ta nešťastná a znavená vlast moje
že neměla by k hněvu procitnout?
Jdi zemí mou, jdi bolem požehnána,
jak naděje a víry ozvěna,
25
vždyť musí přijít nejhroznější rána,
by vzchopila se duse znavená.
Žár nový dříme v popelu a v plísni,
až jednou šlehne v plamen nejvyšší –
a proto modli, modli se, má písni,
snad starý Bůh tvé prosby vyslyší!
* * *
Báj požehnaná do mé duše slétá,
již moje bába vyprávěla kdysi,
když krbem oheň v zimních nocích šlehal,
a po obloze mžily hvězdy snivé.
V most Karlův zazděn veliký meč silný
jest od věků skryt dávných, pohádkových,
jak svaté vojsko v Blaníku on čeká,
až přijde doba vlasti nejhroznější.
Ten Václavův a Karlův slavný národ,
on v útrapách a válkách nezahyne,
v den poslední rek posvěcený vstane
a zazděného zmocní se pak meče.
A věrný lid můj půjde v bitvy za ním,
zášť nepřátel on kouzlem rozežene,
a na mohylách starých českých králů
rek korunu si na svou hlavu vsadí.
Ó vlasti má, zda proroctví to dávné
jak zázrakem dnes není vyplněno?
26
Když útrapy a rány přišly na tě,
sám mocný živel cestu k meči boří.
Jen hledej sílu v troskách těch a v rumu,
ta bude tobě mečem nejmocnějším
a povede tě jako odkaz otců
v boj za práva, jež zrazena se zdají.
Den velký vstane, slunečný, pln jasu,
on povede tě v otců katedrály,
ty budeš velká, zářící a svatá,
v svou rodnou půdu vstoupíš nesmrtelná!
A popel králů zachvěje se v hrobech,
tvá stará sláva vstane z jejich stínu,
vždyť příroda teď sama tebe volá
v boj vítězný, jenž poslední snad bude!
Vzbuď novou sílu z trosek minulosti,
z vod svého hněvu zvedni dílo nové:
tak zázrakem v den, jenž byl nejhroznější,
se proroctví mé báby uskuteční!
* * *
Ó zpívej, naděje, jak jarní vody pějí,
když jihne vlhký vzduch a ptáci letí za ním,
slz proudy zkalené změň rosy do krůpějí,
jež čistá za rána se snáší k zkvetlým stráním.
Já ve snech horoucích zřím, Vltavo, zas tebe,
jak proudem posvátným se valíš požehnaná,
27
v tvé klidné hladině se zhlíží bledé nebe,
a růže východu tam zardívá se z rána.
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků zvěst o tom skryta do dna,
a v starých pohádkách ji dětem vypravují.
Zřím město Karlovo, jak plane v jitřním jase
a v nebe vznícené se noří svými čely,
jak hradba nezdolná tam klidně rozpíná se
most Karlův veliký a nerozborný, skvělý.
Jím táhnou zástupy výš k šeré katedrále,
kde srdce Karlovo spí veliké a svaté,
můj národ touží tam v své radosti i v žale,
kde jásal v chorálech a plakal tolikráte.
Zvěst o tom v kraje jde a do srdcí se vkrádá,
děd dětem u krbu ji vypravuje tiše:
„Než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
Když bledne snivá noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
on jako před lety zas ve svou práci věří
a silen věrou svou klas do stodoly sváží.
A s mostu Karlova se chvějí ona slova,
jež zpívá národ můj svou starodávnou poutí:
„Ó svatý Václave, nám, kteří žijem znova,
i našim budoucím ty nedej zahynouti!“
(4. září 1890)
28
RADOSTNÉ RÁNO
Hle, Praha vzbouzí se! Svit slunce jásající
vstal v mlze růžové, jež nad Prahou spí snivá,
plá tříští oblaků jak velkou obětnicí
a v město Karlovo se od východu dívá.
A město Karlovo jak pozlaceno žhavě
v svých starých kopulích a v oknech chrámů hoří,
všech domů arkýři se topí ve záplavě
a hroty věží svých se v bledé nebe boří.
Jak stará koruna, ó Hradčany, vy čníte
z té světlé záplavy, a s boků vašich splývá
sen věků minulých v své síle obrovité
až dolů k Vltavě, jež zachvívá se snivá.
V ní smaragd Petřína se shlíží svými háji,
a svatý Vyšehrad v ni noří svoji skálu,
v té teskné velebě sny zašlých věků bájí
a touhou chvěje se i tíhou starých žalů.
Ó chrámy, paláce, ó smutná pohřebiště,
to slunce od věků se v bocích vašich láme:
až uzří jitra zář vnuk našich vnuků příště,
co jemu velkého my tady zanecháme?
Neb velké bylo vše, co minulost zde snila,
vzdor otců bojovných, jenž podnes krev nám pění,
jich sláva vítězná, jich myšlenka a síla,
jejich žaláře a jejich utrpení.
29
Pot práce jejich vsál se do dna české zemi,
a proudy Vltavy ty znojné perly pily,
a z krve rubínů, jež tekla ručejemi,
jsme k věčným zápasům i my se narodili.
Ó slunce, zvedej se, pij odvěkou tu vláhu,
tou země okřála v své živé síle prosté,
a nyní po letech z ní k nadšení a k blahu
květ nový, zázračný v tvé teplé záři roste.
Svou poutí v poledne když stoupneš od úsvitu,
zříš život jásavý i sílu v celém světě:
i my chcem poledne v své síly žhavém citu
a prací vítěznou, ó slunce, vítáme tě!
Nám jarních po bouřích a po dumách a snění
čas přišel veliký, květ do plodů kdy zraje,
ta doba sílí nás a únavy v ní není,
jak země plodná je, jak léto mohutná je.
Znoj českých zápasů stoup’ do dna v českou zemi,
kde otců pomníky v své staré slávě planou –
a my ji pokryjem své lásky květy všemi
a my ji zkypříme svou prací odhodlanou.
Ó chrámy, paláce, ó rudá popraviště,
to slunce od věků se v bocích vašich láme:
ať z věků do věků my svoji práci příště
svým dneškem zpevněni i vnukům zanecháme.
My chceme věčně žít svou vůlí, prací plodnou,
svým bojem poctivým a hrdou svojí lící –
svou hymnou mateřskou a pod korouhví rodnou
dnes město Karlovo den vítá vítězící!
(15. května 1891)
30
ČESKÉ JARO
V hlubinách tvých, země má, jaro dávno spalo,
nesměle tam rašilo v nedočkavé touze,
nám se o tom zázraku zdálo jen a zdálo,
ale o dnech májových směli snít jsme pouze.
Řekli jsme si stokráte: „Tys nás porodila,
chudou jsi nám matkou snad, ale přec jsi matkou,
my ti dáme rádi vše, co jen duše snila,
krev těch srdcí horoucích i svou něhu sladkou!“
Už i víra zmizela, že to jaro bude,
ale přece chtěli jsme tebe v srdcích schovat,
svoje snění bohatá i své žití chudé
tobě, rodná matičko, rádi obětovat.
V hlubinách tvých, země má, jaro přece spalo,
přes noc sněhy zmizely, nebe zjasnilo se,
v měkkém vzduchu jihlo vše, všechno v slunci tálo,
a tys, matko, tonula ve květech a v rose.
Jak jsi krásná, země má, lahodná a svěží,
bohatá jsi prací svou, silou požehnána,
tragedie dějin tvých v hloubkách hrobů leží,
ale tvoje přítomnost vzrůstá zoří rána.
V jasný vzduch jak skřivani naše písně letí,
v jejich trilcích jásá to, šeptá to a nelká,
vidí tolik teplých hnizd v lůně zkvetlých snětí,
kde jen láska tulí se horoucí a velká.
31
Ó ty budeš velká dál! S hrudí prostřelenou
nechať padnem v klín tvůj zpět, ty tu budeš s námi,
tvoje snivé květiny nad hrob se nám sklenou,
slunce bude o nás snít tvými nad lukami.
Jeseň přijde možná zas, přijde zima v zlobě,
v němé snění stají se svatost tvá a síla –
ale ještě po letech pocítíme v hrobě,
že jsi byla mohutná, že jsi krásná byla.
(1891)
32
DĚTEM DO PRAHY JEDOUCÍM
Byl vlahý vzduch a nebe čisté
jak dívčí úsměv nevinný,
když za jásotu vyjely jste,
ó děti, ze své dědiny.
Lán polí planul zlatým klasem,
a přes něj svěží vítr táh’,
luk čerstvá vůně vanula sem
a šířila se po cestách.
Stál v polích sekáč, vzbuzen jitrem
a šťasten kouzlem pohody,
jak melodie jeho nitrem
se chvěla touha svobody.
Až na mez pole svého vyšel
a do daleka nadšen zřel,
když vaše útlé hlasy slyšel
a vaše vozy uviděl.
Ó děti, děti! S dětským plesem
a s něhou v dětské duši té
k nám do Prahy dnes jedete sem
a ve své štěstí věříte.
Vás život ještě neporanil
a neunavil docela,
vás ještě otec v právech bránil,
a matka za vás trpěla.
Kéž ze všeho, co zříte tady,
vám zbude aspoň láska ta,
33
ten vřelý jásot, věčně mladý,
a mozolná pěst zaťatá!
Tou rozbijete pouta všecka
a zmohutníte na muže,
hněv ani síla pokrytecká
vás nikdy, nikdy nezmůže.
Dnes bude večer teplý, vonný
jak pohádková šťastná zvěst,
lkát ke klekání budou zvony,
a nebe bude plno hvězd.
A v chalupách tam u vás venku
louč u krbu se rozsvítí,
a vaše báby ve přístěnku
se budou za vás modliti.
Ó povězte jim, že jste zřely
tu drahou Prahu Karlovu,
kde z vlastní vůle národ celý
svou silou žije poznovu,
a každým jitrem nechť se vrací
vám víra v duše dětinné,
že národ, jenž vás chránil prací,
už nikdy, nikdy nezhyne!
(1891)
34
KONEC SLAVNÉHO LÉTA
Můj národe, jdi klidně k dějin soudu,
neb tys byl dobrý, poctivý a hrdý,
klas živý zved’ se nad tvou rodnou hroudu,
a na tvých dlaních změkl mozol tvrdý.
Tys pracoval, a do kroniky věků,
kam tvoji smrt už zapsat chtěli tiše,
dnes nad prokletí, nad přívaly vzteku
duch lidstva vděčně tvoje jméno vpíše.
Cos vykonal, to věru dobré bylo,
krev pláče tvého ztvrdla do granátů,
a nad tvé velké, požehnané dílo
se zvedlo slunce, plápolajíc v zlatu.
Když přišel večer, jako oráč dobrý
ty můžeš klidně sednout k svému stolu,
zřít svoje díla mohutněti v obry
a vlídně shlížet na tvou práci dolů.
V tvých chalupách tak teplo letos bude
a pohádek v nich bude na tisíce,
jež v zlato činů změní sny tvé chudé
a zahřejí tě, láskou dýchajíce.
A naše báby pobožné a snivé
zas vyprávěti budou v nocích zimy,
že kníže Václav ve své lásce tklivé
bdí nad Čechami Bohem žehnanými.
Můj národe, dnes syn tvůj děkuje ti,
žes dal mu život posvěcený prací,
35
dnes modlitba tvých odhodlaných dětí
se s požehnáním v náručí tvé vrací:
svou prací ptej se všech, kdož chápají tě
zda nejsi hoden, bys moh’ dále žíti,
svůj starý prapor vztýčit na úsvitě
a hrdě čelit času vlnobití!
Můj národe, prach králů v katedrále,
ten chvěl se letos hrdostí a blahem,
tvůj Karel přál si s tebou žíti dále,
tvůj Jiřík toužil po svém lidu drahém.
Svou krví zrosils dějiny svých synů,
svým potem svlažils rodnou svoji hroudu
a ve znamení velikých svých činů
vstříc hledíš klidně příštích věků proudu.
Můj národe, jdi klidně k dějin soudu!
(18. října 1891)
36
NA PŘÍBRAMSKÝCH ŠACHTÁCH
Když kvetl máj a v stromech pěli ptáci,
v den jásavý a plný slunné krásy,
tys pohltila naše bratry v práci
a slzami i krví hýřila jsi.
Je člověk zrnem, jež v tvé lůno padá,
a v zázraku tvém zaniknutí není,
klas za zrno ty světu vracíš ráda,
a ve tvé kletbě jest i usmíření.
Teď tolik zrn jsi rázem pohltila –
ó učiň aspoň, rodná matko země,
by z krve té, již divoce jsi pila,
nám mohutné a silné vzrostlo plémě!
(1892)
37
NA OBNOVENÉM MOSTĚ KARLOVĚ
Zimní mlhou, slyš, jak zvony znějí
v nekonečné hymně jásavé,
české slávy dávnou epopejí,
zbožnou písní „Svatý Václave!“:
přes pohromy, trosky časů dávných,
zašlapanou ve prach svobodu,
v jasných stopách bohatýrů slavných,
národe můj, kráčej k východu!
Byl jsi dobrý, poctivý a hrdý,
prací svou jsi rostl dál a dál,
jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý
nepoddajný byl tvůj ideál,
hrdost žuly měl jsi v každém ryse,
v hloubky věků tíží svou jsi vrost’,
a ty věky marně tříštily se,
národe můj, o tvou velikost.
V času vlnách stál jsi obrovitý,
žulový a prost vší únavy,
do dna dějin mohutností vrytý
jako most ten v proudech Vltavy.
A ty proudy rostly, dravé stále,
požárů v nich odrážel se nach,
neúprosně rostly dál a dále,
až tě podryly v tvých hlubinách.
Zda tam dole stará česká sláva,
pochovaná v kalný řeky proud,
38
zda ta sláva nádherná a žhavá
v hloubkách věků mohla utonout?
Zda ta cesta krví posvěcená,
posvěcená bojem dlouhých let,
měla klesnout ve hrob beze jména,
kudy chtěl jsi ke svým králům zpět?
Nikdy, nikdy! V svatovítském dómu
posvátných spí českých králů řad,
z daleka, hle, ve slunci i v hromu
ponurý se šeří Vyšehrad,
popel otců v mohylách spí stále
prost vší viny, prost všech denních pout,
ale zemí sladce neskonale
zní to: „Ty nám nedáš zahynout!“
Ty jsi vrácen životu a záři,
v proud zas věků vnořen nezměrný,
ať to v hloubkách kypí a se sváří,
starých časů svědku nádherný;
na balvanu balvan vlastní tíží
v obrovitý celek spojený
přečká bouře, jež se dravě blíží,
staleté on přečká proměny.
Symbole ty síly, lásky, práce,
k národu mluv vlastní velkostí,
kterak slab je nepřítel i zrádce,
když se v Čechách láska rozhostí,
buď zas poutem nad pohromy časů,
zašlapanou ve prach svobodu,
jasnou drahou, kudy v slunném jasu
národ můj chce jíti k východu!
39
Zimní mlhou pražské zvony znějí
v nekonečné hymně jásavé,
české slávy dávnou epopejí,
zbožnou písní „Svatý Václave!“:
otče Karle, vlastní dobou stmělou,
nad níž hněv a posměch burácí,
v zanícení, s hrdou duší vřelou
národ tvůj se k tobě navrací.
Byl jsi velký, poctivý a hrdý,
prací svou jsi rostl dál a dál,
jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý
nepoddajný byl tvůj ideál –
dej nám, otče, svoje srdce vřelé,
nedotknuté denním rozkolem,
by tvůj pomník zůstal vlasti celé
české síly tvrdým symbolem!
(1892)
40
FRAGMENT
– ba, ty jsi veliký, již tím, žes ukřižován,
a že tě tolik tupili,
že každý odpor tvůj byl k smrti kamenován
a vlečen v temno mohyly!
Však konec nenastal, a všechno, co teď žiješ,
ó národe můj zbloudilý,
ten rozruch hesel tvých, jež v denním shonu piješ,
je posilou jen na chvíli:
tvůj Blaník ještě spí, spí v hlubinách tvé síly,
spí v zarputilých synech tvých,
ne v oněch fantomech, jež na chvíli tě zpily,
ne ve tvých heslech stranických,
ne v oněch obětech, jež lhou ti modly tvoje,
ne v milosti tvých tyranů:
z tvé vlastní podstaty se zrodí nové boje
a přinesou ti záchranu!
Kde ještě klaníš se a věříš slovům planým,
tam zahřmi, statný junáku,
buď rázem zmužilý a zůstaň odhodlaným
a setřes tíhu přízraků!
Čím. tobě minulost? Čas nový křídla vzpíná
a hledá cíle nejsladší –
čím celá minulost, když přítomnost je líná
a vlastní době nestačí?
Jdi, strhej okovy a rozbij modly v plese
a jásej prací nadšený:
pak jistě z vůle tvé i Blaník otevře se,
ó národe můj zvolený!
(1893)
41
SVATOVÁCLAVSKÝ MOTIV
Svatý Václave,
kníže české země,
v písni jásavé
vzývá tě tvé plémě,
modlitby vstříc jdou ti
hymnem horoucím,
nedej zahynouti
nám ni budoucím!
Svatý jazyk svůj
zachraň našim dětem,
stráží nad ním stůj
před cizáckým světem,
dej nám lásku svoji,
sílu v bouř i klid,
bychom v těžkém boji
mohli zvítězit!
Mluvu přesladkou,
jíž tě národ vzývá,
chraň svou památkou,
aby věčně živa
světem mohla třásti
v písni jásavé,
kníže české vlasti,
svatý Václave!
Zem i jazyk svůj
zachraň vlastním dětem,
42
hrdě s námi stůj
před cizáckým světem,
v denní žitím pouti,
v boji planoucím
nedej zahynouti
nám ni budoucím!
(1893)
43
PŘEMYSL
Poledne šlo mlčky zlatým Vyšehradem,
v slunci spaly lesy, dálka modravá,
pod skaliskem hradu tichým, klidným spádem
stříbrotoká z dálky spěla Vltava.
Přemysl v tu chvíli z hradních síní vyšel
v teskném roztoužení, v divné předtuše,
a jak ševel řeky v tiché hloubce slyšel,
zachvěla mu duší slova Libuše:
„Město vidím velké, slavné, požehnané,
jímž se obrodí má láska veliká,
jako zlatá báje v jitřním slunci plane,
za nocí svou slávou hvězd se dotýká!“
Ještě cítil v duši sladkých slov těch hudbu,
ještě zjevem kněžny žhavě schvácen byl,
když v tu chvíli ticha vlastní práce sudbu,
prostotu své síly náhle pocítil.
V slunci lesy spaly, žírná pole zlatá
vlnila se krásná, kam zrak dohlédne,
požehnaná Živa, plody přebohatá,
dýchala v tom světlém žáru poledne.
„Kyprá půdo moje, rodná matko země,“
– Přemysl v to vzdychl, teskným bolem jat –
„čím v té celé slávě, jež se snesla ke mně,
čím zde v sídle bohů já se mohu stát?
44
Libuše v čas příští zářná, nesmrtelná
zvedá prorokujíc bílá ramena –
a má všechna snaha a má ruka dělná
klesá unavena, klesne zlomena.
Libuše jak slunce věkům zářit bude,
město její zlaté svět si podmaní –
čím jsou pole moje? V příští zimě chudé
zasypou je sněhy v lesním ústraní.
Plod jich těžkých klasů nasytí snad tělo –
ale kde je sláva? Bouř mi zničí lán,
a já se vší prací, vším, co srdce chtělo,
pod žernovem časů zniknu nepoznán.
A tak se mnou zajde moje pokolení,
prostá vesnic krása zhyne s oráči –
země, vše, co z tebe rostlo v záři denní,
nádhera těch hradů, měst těch potlačí!“
Přemysl tak dumal; nezřel, na obzoru
že se zvedla mračna těžká, sinavá,
neviděl, jak bouře s nebem snoubí horu,
neslyšel, jak z hloubky hučí Vltava.
Necítil těch vichrů, které z lesů táhly,
a jen velkým steskem na skále dlel jat,
nechápal, proč v rozpor živlů neobsáhlý
chví se jak hrst písku hrdý Vyšehrad.
Tušil jen tu svěžest, která dýchla s polí,
osvěžených náhle deště předtuchou,
45
dýchal jen tu vůni širém po okolí,
jásající v ticha chvíli bezduchou.
A jen zemi slyšel, kterak oddychuje,
a jen volnost cítil náhle v srdci svém,
přírodu jen chápal, která mraky pluje,
která zpívá ptákem, dumá kamenem.
Vyšehrad se zachvěl, blesk jak sletěl k zemi,
v hrdých jeho hradbách balvan již se třás’,
a jen kníže oráč, nádherou tou němý,
nezlekán však bouří slyšel země hlas:
„Nelekej se, synu, tvá je hrouda tato,
budoucnost je tvoje, prací žehnána,
všechno zniknout musí, nádhera i zlato,
mého lůna jen se netkne Morana.
Tvá jsem v časy příští, pokud ruka dělná
vzdělává má pole, zbavena všech pout,
se mnou i tvá práce bude nesmrtelná,
ani v stopách knížat nesmí zahynout!
Můj jest i tvůj národ, a tys otec jeho
a tys jeho bratr – nechtěj pro něj lkát,
pýchy své se zbaví, zbaví lesku všeho
a jen rodným lánům bude děkovat.
Zbaví se svých hradů, kde jen pýcha bují,
kde se parob klaní a kde hyne duch –
z mečů, z přílbic, štítů, jež se marně kují,
urobí si posléz požehnaný pluh!“
46
Přemysl to slyšel; nezřel, na obzoru
že se jako hrady kácí mraků děs,
zřel jen příští slunce, tušil příští zoru
a v své svěží duši cítil vroucí ples.
Tušil jen svou zemi, kterak oddychuje,
nesmrtelnost cítil náhle v srdci svém,
přírodu jen chápal, která mraky pluje,
která zpívá ptákem, dumá kamenem.
Viděl svoje Čechy, po nichž pole zlatá
v dál se vlní krásná, kam zrak dohlédne,
a kde jeho práce, láskou přebohatá,
mohutní a roste v zářné poledne.
(1894)
47
ČESKÉMU LIDU
I
I
V tvém vlastním díle, jež jsi stvořil
a z něhož celou duší pláš,
jímž rost’ jsi a se nepokořil,
jak přivítat tě, lide náš?
Víc ani nelze říci rtoma,
když dosažen tvé práce cíl,
než že jsi doma, doma, doma
a že jsi znova zvítězil.
Ty velikáne! Slyš, jak dýchá
tvá vlastní duše, dějin skvost –
rci, kde tvých bojů dnes je pýcha
a kde tvých vládců velikost?
Vše stlelo v hrobech, lichá sláva,
již pochovat jsi doved’ sám,
a tvá jen duše v život vstává,
a ty jen zůstals dějinám.
Sám spásou svou, sám kletbou svojí,
sám osudem i soudcem svým,
svým příměřím i svými boji,
sám velikým svým vítězstvím.
Vše moh’ jsi zmarnit na bojištích,
kam za cizí jsi slávu táh’;
los mohutných tvých roků příštích
spal ve tvých nízkých chalupách.
48
Snad spí tam podnes, dítě ještě,
jež matka s chvěním objímá,
však vzbuzen vstane v šípů deště
a v soudy dějin zahřímá
a bude soudit právem lidu,
tím právem, které neklame,
svou minulou i dnešní bídu
i svoje příští neznámé.
On vzepře se i vlastní mdlobě,
jež dlela v bludu odvěkém,
sám stará pouta strhá sobě
a bude zase člověkem.
Ó svatá chvíle, doba nová
až v hrdou pravdu promění,
co toužná sloka básníkova
dnes teprv tuší v nadšení!
Stůj, zdravý lide, plémě tvrdé,
byť raněn byl jsi stokráte,
jen zachovej své čelo hrdé
a svoje pěsti zaťaté,
svá zpěvná ústa, s kterých vzklíčí
zvěst volnosti v spor národů,
a svoji duši holubicí
a svoji víru v svobodu!
Svou svatou vůli, dobrým zůstat,
byť stokráte chtěl jinak svět,
sám ze sebe k své spáse vzrůstat
a vlastní silou mohutnět.
A zmohutníš k té lepší době
49
i temnem, které svírá tě,
až království své najdeš v sobě
a ve své vlastní podstatě!
II
II
Kolikrát, lide náš, z doškových tichých chat
chtěli tě zapudit, chtěli tě zašlapat,
kolikrát biřici cizí a neznámí
o tvůj šat chudobný metali kostkami,
vedli tě v Golgotu, v temno a v úskalí,
korunu trnovou tobě už chystali,
Jidášem lhali ti polibek v úskoku,
kopím a násilím bodli tě do boku,
kolikrát řekli ti, kleslému v porobu:
„Jsi-li ty boží syn, zvedni se ze hrobu!“
Kde jsi ty, lide náš, kde jsi tak dlouho byl,
že jsi přec duši svou zázrakem zachránil?
Že jsi ji uživil chudé své na zemi,
že jsi ji vykrášlil květem a písněmi,
že jsi ji uchránil hanby a potupy,
že jsi ji skrýti moh’ v rodné své chalupy?
Za nocí hlubokých, které se táhly v dál,
žes ji jak nemluvně laskal a kolébal,
za bouře, za větru, který tvým krajem táh’,
že jsi jí povídal pohádky o hvězdách,
že ji teď ztracenou, hledanou po leta,
posíláš, lide náš, s úsměvem do světa?
Do světa širého, do srdce srdcí tvých
vrací se duše tvá na křídlech bělostných,
50
vrací se rozkvetlá jako máj přesladký,
jako ta princezna z toužné tvé pohádky,
jako ta nevěsta s tebou se navrací,
a jdou s ní družičky, sousedé, dudáci!
Hrdý ty vítězi, lide náš předrahý,
v jásotu, očepen vítej nám do Prahy!
Vezeš nám mládí své, srdcí svých zlatý skvost,
neseš nám v loktech svých velikou budoucnost,
neseš nám právo své, junáku spanilý,
byť se i mraky zas hrozivě kupily –
na vzdory mrakům těm, hučícím potají,
v očí tvých hněvivě blesky se kmitají.
Blesky se vyrojí nocí tvou ubohou,
hvězdy se vysypou jasnou tvou oblohou,
přijde-li bouře teď, přijde i spása s ní –
lide náš, z vůle tvé přece se vyjasní!
(1895)
51
LETNÍ VEČER NAD PRAHOU
Večerním sluncem ošlehaná, v údolí kopců stísněná,
prokvetlá svěže zahradami, do starých ulic ztracená,
červení střech svých jásající, modravá tokem Vltavy,
šedá svou těžkou minulostí v beztvárný dnešek hltavý,
královská ženo opuštěná, žijící dětem v porobě –
Praho má, Praho velkolepá, kterak jen zpívat o tobě?
Do boků tvrdých kostelů bodá tě slunce z daleka,
po prejzách střech tvých klikatých krvavě v stíny odtéká,
tříští se v oknech paláců, trhá tam vlákna pavučin,
vláčí se parky po stráních, utíká volných do lučin,
rozbíjí hroty věží tvých, polyká Hradčan útvary,
Praho má, Praho ztracená v nádherné světla požáry!
Rožatých letních za večerů kolikrát jsi tak hořela!
Kolikrát padlas v letní noci, kolikrát jsi v nich umdlela,
kolikrát plakal měsíc bílý patinou všech tvých kopulí,
kolikrát hvězdy mlčelivé do řeky se ti shrnuly,
kolikrát, Praho opuštěná, měsíc mne v tebe vylákal,
kolikrát, kněžno odsouzená, s měsícem jsem tě oplakal!
Mlha tě z rána stulila do vlhkých, měkkých loktuší,
poledne tebe pálilo, žehlo nás horce do duší,
únava týdnů otrockých oba nás, matko, zkrušila,
kramáři přišli za námi, luza nám srdce tupila –
Praho má, Praho jediná, sotva se večer navracel,
plakal jsem s tebou měsícem, sluncem jsem s tebou krvácel!
(1897)
52
PŘÍŠTÍMU POMNÍKU FRANTIŠKA PALACKÉHO
Ty měl bys býti stavěn až v mraky věkovitě,
by z celé české země čnít k nebi viděli tě,
a založen v tu zemi bys měl být hluboko,
jak jménem do daleka, jak v modro vysoko.
A nejčistší jen ruka by budovat tě měla,
a nejčistší jen slova by tebe slavit směla,
a nejčistší jen plamen, jejž možno v světě zřít,
směl na sochu by tvoji kov nejryzejší slít.
A čeká-li nás bouře, a blesk-li v mracích dříme,
ten vzplanout měl by teprv, až tebou ozdravíme –
však slunce-li nás čeká svou jitřní záplavou,
to nechať rozbřeskne se nám tvojí nad hlavou!
* * *
Sen lidskosti a práva ti myšlenkami táh’,
boj čistých ideálů tys četl v dějinách,
lesk ušlechtilých zbraní zřels v dějinách se skvít –
co v základy tvé sochy má dnešek položit?
Sen ovšem zas nás tíží, však mračnem na nás kles’,
boj ovšem zuří znova, však zesurověl dnes,
zas blýskají se zbraně a hesla zástupů,
však na posměch tvé pravdě a tobě v potupu.
53
My chcem se modlit k tobě – a my se rouháme,
chcem tobě blahořečit – a tebe neznáme,
a ve chvílí, kdy světu zní tvoje jméno vstříc,
my známe jen to jméno – a pranic, pranic víc!
* * *
A my tě otcem zvali a podnes tě jím zveme!
A my ti přísaháme, že nikdy neserveme
v prach odkazy tvé velké a myšlenky tvé skvost,
že v budoucnu si najdem, co chtěla minulost!
V plen stranický však dáno je tvoje svaté jméno,
je heslem našich sporů, je bojem zneuctěno,
a v plamenu, jenž slít měl tvou sochu, pojednou
chcem zocelit si ještě zbraň svoji vražednou!
A ruce sebe čistší, jež požehnat se chtěly,
dnes chápou se té zbraně a zbraní zkrvavěly,
a na rtech sebe čistších dnes hnízdí prokletí –
tvé století tak končí, tvé velké století!
* * *
A přec boj skončit musí, byť sebe prudší byl,
vždyť nadarmo jsi nežil a darmo nemyslil!
Co bylo snů tvých pravdou a hvězdou roků tvých,
přec nemůže se ztratit v těch davech kramářských!
A nadarmo nechť béře tvé jméno kdokoli,
nechť se ti třeba rouhá, nechť tebou zápolí,
54
tvůj pomník zatím roste a čeká na svůj den
a jinou, čistou rukou pak bude odhalen.
Pak věkovitě teprv on v mraky bude čnít,
a celá česká země jej musí z dálky zřít,
zřít musí čistší čela a vítat lepší věk –
a tebe teprv chápat a rdít se za dnešek!
(1898)
55
ZA RAKVÍ
Za rakví přítele, který ztich’,
plno nás kráčelo truchlících,
všichni jsme cítili v chvíli té
žití to prázdné a rozbité.
Hrobu jsme tušili bezedno,
všichni teď byli jsme za jedno,
jakoby v ztrátu a tichý žal
mrtvý nás navzájem smiřoval.
Lidský hněv trpký a zavilý
usmířen zdál se být na chvíli –
ale když od hrobu mnohý šel,
zavilý zase byl nepřítel.
Chtěl jsi mi podati ruku svou
nad přísnou věčnosti záhadou?
Nepodals, odešels mlčky v dál,
ani já ruky ti nepodal.
Znova se v závisti neznámé
zítra či pozítří utkáme,
život nás povolá do boje,
a co jsme cítili, marno je!
Mohl bys, příteli mrtvého,
odpustit živému pro něho?
Kterak jsme malí a zpozdilí –
masky jsme sňali jen na chvíli!
(1903)
56
POZDRAV
Toužebná jak v loktech žena,
jiskřivá jak v číši víno,
třeba světem neslyšena,
zni, má sladká mateřštino!
Minulostí na kříž vbita,
obět lží a lichých hříček,
demagogy zneužita,
zevšedněna od lidiček;
v zástupech byť lomozících
pod mými jsi okny zněla,
třeba chátra po ulicích
tvoje zvuky utrácela;
třeba rvali slovy tvými
duši moji i s mým jménem,
třeba tebou klnuli mi
v českém vzduchu otráveném:
jsi mou říší, jsi mým právem,
tebou vznesen nade všemi,
jakbych oděn zlatohlavem
mluvím tebou k rodné zemi.
Zázračná je tvoje síla,
radostná a rozjasněná,
matka má tě hovořila,
mluvila tě moje žena.
57
Zvedám tebe do vysoka
jako prapor, který vlaje,
každá moje šťastná sloka
tobě v pozdrav rozvlána je.
Kolkolem je k smrti líno,
frázemi vše ubito je –
zni, má sladká mateřštino,
vítězství mé, lásko moje!
(1904)
58
PRVNÍ INTERMEZZO
JAROSLAV VRCHLICKÝ
– que ce reffrain ne vous remaine:
mais ou sout les neiges ď anton?
Villon
[59]
PO PREMIÉŘE „MIDASOVÝCH UŠÍ“
Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna,
v nějž přízrak noci posupně se řítil
jak smrti zvěst či únava jak bolná,
a básník jeho poslední tón chytil.
V té době nudy, běd a resignace
tys ještě, mistře, zaslech’ píseň jeho,
v snech tvého ducha ozvala se sladce
tak plna tónů, jasu kouzelného.
A pocit divné nostalgie schvátil
tvou celou duši, která září velká,
tys v Helladu se rytmem snů svých vrátil,
kde zpívá slunce a kde zima nelká.
Tak viděls jaro v každém země ryse,
kdy skrývají se nymfy za křoviska,
Pan usnuvší v tvé písni probouzí se
a znovuzrozen vesel v syrinx píská.
V zem obrozenou Helios se dívá,
hněv titanů rve šeré hádu přítmí,
a Afrodité zářící a snivá
se nad ztišené moře zvedá rytmy.
To v očích faunů chlípné vášně hasnou,
a poklady své otvírají hory,
svou poesii, Panthalis svou krásnou,
když vítěz vedeš v stíny sykomory.
61
Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku,
jež pod tvou nohou do mlhy se tříští,
syn Hellady a bratr středověku
a velký otec zářné doby příští.
V hrob setmělý den zpátky padá ke dni,
však nad tebou se věčná krása shýbá
a záři tu, jíž nevidí svět všední,
v tvém velkém čele s němým díkem líbá.
(1890)
62
NA DVA VERŠE Z „VITTORIE COLONNY“
Nechť vlny lidské přízně výše bijí –
já ještě výše hledím v slunce krásy!
Že v slunce krásy díval jsem se dlouho,
teď oslepen jsem, stěží kráčím vpřed,
však aspoň chvíli, věčná moje touho,
jsem v jeho žáru umění tvé zhléd’.
Ne lidská přízeň – posměch s pohrdáním
to počaly se divě za mnou týčit,
však ve tvých stopách hrdě se jim bráním,
a ve tvých stopách nemohou mne zničit.
Jsem oslepen? Ne, sluncem zmámen pouze,
v němž vedle krásy křídla tvá jsem zřel,
a jeho záři nesu světem v touze,
bych ve tmách žití vzplanouti jím směl.
Kdo zahleděl se dlouho v slunce plamen,
zří oslněn pak na všem skvrny rudé –
tvým požárem jsem oslněn a zmámen,
ó nediv se, že zřím tě všude, všude!
(1893)
63
BALLADA KE CHVÁLE JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
ZPÍVANÁ V MAHABHARATĚ O ČTYŘICÁTÝCH NAROZENINÁCH MISTROVÝCH
Při písni i při poháru,
v záři snů i v bouři let,
v stálém vzletu, v stálém jaru
prožil let už čtyřicet.
Rci mu, že jsi zazněla
bujně jako radost naše,
ballado má veselá,
k jeho poctě u Tomáše!
U Tomáše v pivovaru,
jak jen večer k zemi slét’,
chystá se dnes k jeho zdaru
slovo s barvou v závod hned.
Mnoho hluku nadělá,
v smrti ještě vtipy páše
ballada má veselá
k jeho poctě u Tomáše.
Jeho srdce dál však v žáru
bude plát a bude pět’,
filistrům všem bude k zmaru
vonět jeho duše květ.
Nezestárne docela,
smrt se před ním skloní plaše,
ballada jak veselá
k jeho poctě u Tomáše.
64
Poslání
Se smíchem, ač nesmělá,
letí, mistře, v srdce vaše
ballada ta veselá
k vaší poctě od Tomáše!
(17. února 1893)
65
PADESÁTILETÉMU BÁSNÍKOVI
Sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém,
tam tiše krásno, jako v záři bývá,
když zadýchána vlahým večerem
zem usmířena k obloze se dívá.
Tvé jaro bylo slavno zázraky,
tvé léto velké úrodou i sklizní,
a jeseň tvoje v modré soumraky
jen smířením a dobrodiním vyzní.
Lán české země, věky zdeptané,
byl tebou vzkypřen, bratře slavných věků,
a co v tvých stopách věkům zůstane,
zem českou přeční, svítíc po daleku.
Šels na hory a ved’s tam druži svou,
sto cest jí kácels lidstva ve pralese,
a s vrcholů tvých dálnou nádherou
tvůj celý národ pyšně rozhlédne se.
Zda dnes to cítíš, že jsi nešel sám,
byť různé cesty k tvému vedly cíli,
že na vzdory všem tmám a útrapám
jsme s tebou, otče, na těch cestách byli?
V den, kdy je slavno kolem tebe zas,
kdy s přáteli i nepřítel se klaní,
ó dovol, otče, jenž jsi vedl nás,
být tobě nejblíž, dlaň svou ve tvé dlani!
66
Ó dovol, mistře, vůdce, příteli,
nám pro květy se u tvých nohou shýbat
a za všechen dar ducha přeskvělý
i člověka, ne básníka jen zlíbat!
Zřít orly tvoje, kterak v mraků brod
se vznesli v mladém perutí svých trysku,
a při tom vděčně, jak tvých synů rod,
tvé drahé srdce cítit tlouci v blízku!
Krev tvoje jsme, a cokoliv je z nás,
ať třeba chvíli na světě to žije,
ať slabo to, ať silno pro zápas,
je z ducha tvého, ze tvé harmonie.
Tvé pohoří ční v ústret časům všem,
a na úpatích jeho jaro mládne,
sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém –
tam říše je, kde slunce nezapadne.
(17. února 1903)
67
NAD RAKVÍ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
Jaká to úzká, žalostně úzká rakev pro největší, nejmohutnější křídla, jež kdy narostla českému člověku! A v jakou to těsnou, smutnou hrobku chceme tu rakev uložit! Měli bychom ji vynésti na svých ramenou vysoko k horám, do závratné symfonie živlů, do blízkosti hvězd a do slavného znění velebných větrů půlnočních! Měli bychom ji položiti někam na prsa volné, nesmrtelné přírody, aby ona přijala pod rozlehlou oblohou tělesnou schránku svého velikého milence, velikého básníka života, vášnivého věštce volnosti, aby jej pojala ve své náručí co nejsilněji, co nejslavněji, co nejmohutněji!
Přišli jsme se s tebou rozloučit za smutného večera podzimního, veliký básníku slunce a hymnické slávy polední! A nedovedeme tě pochovat jinak než se slzami lidské slabosti – tebe, jejž měl by do zásvětí provázeti řecký Thanatos, ta vlídná smrt světa antického, tvého pravého, tvého jediného světa, milence Hellady a milence její renaissance! Tobě se přece zdála smrt něčím jiným, něčím harmoničtějším, tobě byla vždycky jen obměnou jediného a stále nesmrtelného života; tobě byla rozevřeným oknem do nekonečnosti, a tys to sám nejkrásněji pověděl slokou:
Však nechvěji se... Jizba má se klene
v dóm kosmu valný, cítím povznesen,
že smrt je pouze okno otevřené
v ten pravý život, v nekonečný den!
Čím je proti této tvé víře v nekonečnou souvislost jednotlivce s celkem, čím by mohly býti tobě, člověče antiky,
68
veliký pantheisto, všechen náš dočasný smutek, všechna tíže naší tělesné hmoty, všechno naše úsilí ulpěti na dnešku a jenom jím měřiti zisk a ztrátu života? Osvobozen, odpoután, zbožněn vstupuješ v závrat všeho bytí, neměřeného prostorem ani časem, a slavný koráb tvého ducha, odjíždějící navždy do zásvětí, zanechává v moři našich dní hlubokou a radostnou stopu, plnu hvězd. Jdi slavně a vítězně v nekonečno, drahý básníku, jdi majestátně jako král, jímž jsi nám byl v životě!
Mám se s tebou rozloučiti jménem všech, jimž jsi byl vůdcem i druhem, otcem i bratrem, mistrem i přítelem? Mám ti pověděti na prahu neznáma, kam tvá bytost vešla, za nás všechny, jež jsi učil mluviti sladkou mateřštinou a jimž jsi kácel cesty pralesem, že tys byl náš magnus parens, a že my všichni, kdož jsme přišli po tobě, ať to chceme doznati čili nic, že my všichni jedli sladkého ovoce tvých sadů, že jsme všichni krev tvojí krve, a bez tebe že by nás ani nebylo? Troufám si to říci za všechnu českou obec básnickou, neboť i ti, kdož tě opustili ať umělecky, ať jinak sebe časněji, hřáli se aspoň chvíli u slavných ohňů tvého ducha a měli v očích záři tvojích hvězd, když tě opouštěli. „Jen děkovat! – Co možno dělat více?“ zvolal jsi, básníku, dokončiv překlad Fausta – jen děkovat, co možno dělat více u rakve tvojí, náš otče, vůdce, příteli?
S tebou, ty zlaté, měkké, dobrotivé srdce lidské, ty člověče plný lásky, mírnosti a pohody, s tebou se arci nelze rozloučiti bez pláče – ale tebe, básníku, chceme odevzdati matce zemi slavné a pyšně, v radostném souzvuku díků a žehnání, v krásné a jisté důvěře, že všechno je život a všechno nekonečnost, s tou kosmickou tvou věrou, již jsi kdysi vyřkl u zídky vesnického hřbitova:
69
A moje hvězdné pantheismu dumy
a víra těch, nad nimiž lípy šumí,
vše padalo si do náručí;
můj pohanský zpěv jásal v píseň víry!
Ráj obrovský byl přede mnou svět širý,
kde pouze život pučí.
V té harmonii kosmu, v tom velikém slunečném dni nekonečnosti, v té nesmrtelnosti všeho bytí – mír tobě, nádherná, zázračná duše básnická!
(14. záři 1912)
70
POZDRAVY Z TRYZNY
[71]
SVATEBNÍ
Sestře Zdence
Jak lilie tvá duše plála bílá,
a zářných snů v ni zlatý padal skvost,
sníh oblaků jen bylo, co jsi snila –
ó dobré dítě, s křídel andělů
zář chvěla se ti v čela úbělu,
tys měla na tom dost.
Teď srdce tvoje puká v růži žhoucí,
jak vzácné perly plá v něm rosy skvost;
až v tichý souzvuk s druhým počne tlouci,
ó dobrá ženo, v žití klam a rej
tu vůni srdce jako balsám měj –
měj na té lásce dost!
Jak miska Graalu bude tvoje žití,
kam anděl chytil svaté krve skvost;
ta opálem svým v bolest lidskou svítí,
ta v perly změní slzu ve zraku,
je mystická a plna zázraků –
měj na té kráse dost!
(1889)
73
BEDŘICH SMETANA
Tak teplá jak dech jara sladký
a svěží jako bílý květ
a měkká jako úsměv matky
zníš, česká hudbo, v širý svět.
Svět chvěje se a naslouchá ti,
jak z našich bouří toužná zníš
a nad bojem a nad závratí
jak prostou krásou vítězíš.
Ó mrtvý mistře, zda v tom rovu,
kde ztichli snů tvých skřivani,
ten celý jásot cítíš znovu,
to nadšení a žehnání?
Ó zda to cítíš, v kráse prosté
a teplem, něhou bez mezí
jak tvoje dílo k slunci roste
a nesmrtelno vítězí?
Tak ze tvé duše rostlo ryzí,
tvým velkým srdcem zahřáto,
když nechtěl věřit národ cizí,
že v českém kraji svítá to.
Když český kraj se v bouři stmívá,
a znova jal se osud hřmít,
dál v cizinu tvá píseň zpívá
a mluví za tvůj český lid.
Jak Tyrtaios jej nadchne k síle,
by věčně třásl tíží pout,
74
by mohl růsti ve svém díle
a nikdy, nikdy nezhynout.
By svěží byl jak její něha
a ryzí jako její vděk,
a v cizí příval, jenž nás šlehá,
by zářil krásy paprsek.
Buď pozdraven tou hymnou vděků,
již zpíval jsi a v níž jsi žil,
ty nejryzejší ze všech reků,
jenž za svůj národ vítězil!
A věčně žij, kde s námi žije
tvá duše v hudbu zakletá,
zkad zlaté tvoje melodie
se rozlétají do světa.
Kde duši lidu, z níž jsi vyšel,
tvá píseň hřeje zářivá,
kde srdce jeho, jež jsi slyšel,
se rytmy tvými zachvívá.
A kde ta krása, již jsi zpíval
v to české žití zklamané,
jak zlatý pomník v časů příval
ti věčně, mistře, zůstane!
(1892)
75
HOSTŮM Z AMERIKY
Nám minulost, vám příští věky patří,
vlast oběma nám v srdcích utkvěla –
ó mohutněte přes ocean, bratři,
by české právo vstalo docela!
A zachovejte, věrni tomu právu,
až nové Čechy přihlásí se k vzniku,
tam v nové vlasti starou českou slávu,
nám v staré vlasti volnou Ameriku.
(1892)
76
CAUSERIE O DÍVČÍ TOUZE
Sestře Marii
Má zlatá Májo, nehněvej se na mne
v svém venkovském a snivém zátiší,
že o Praze a kráse její klamné
už tobě nikdy, nikdy nepíši.
Jsem roztržit a zaklet v města zmatek,
v sny blouznivé a v žití zápasy –
viď, zapomněl jsem už i na tvůj svátek
i na ty noty, o něž psala jsi!
Teď bude jaro! U nás v Pošumaví
jak svůdně asi puká jeho vděk –
mne tady práce jara toho zbaví,
a nemohu k vám ani na venek.
Zda vzpomeneš si na mou vesnu chudou
a kytičku mi pošleš do dálky,
až petrklíče v Žďáru kvésti budou
a na zahradě první fialky?
Ty jistě budeš v město toužit ke mně
z těch pozlacených stromů v aleji
a v snění možná zavzdychneš si jemně:
„Ó v Praze se to žije krásněji!“
Ah, nevěř tomu! Jarní toalety
i promenády i ta divadla
ti nenahradí svěží horské květy
a lesních tůní hnědá zrcadla.
77
Mám obrázek, a na něm v zadumání
je dívčí hlava, svěží, dětinná –
já pomyslil si, hledě chvíli na ni:
„Tak naše Mája asi vzpomíná!“
Nač vzpomíná? Zda na poslední bály
a na ten jejich smavý vír a ruch,
či na své sny, jež po nich se jí zdály
a které byly plny dívčích tuch?
Kdo byl to asi? Moje Májo zlatá,
tak jsme si cizí stále víc a víc,
že ani nevím, za kým v dálku chvátá
tvá vzpomínka a jas tvých zřítelnic!
Byl sličný? Jistě! Mluvil jistě málo
a zmateně. Zda miluje tě? Snad!
Oh, tobě jistě ve snění se zdálo,
že má tě také aspoň trochu rád!
Teď v jarní večer, kdy už slunce hasne,
zříš do zahrady, v okně opřena,
v tvých velkých očích září slunce krásné –
co tvoje touha asi znamená?
Rci, máš ho ráda? Je to láska vskutku,
co plá ti v snech jak rosa v poupěti –
či vše to zase bez bolu a smutku
jak bílý motýl zítra odletí?
Ty sama nevíš! Hledíš v nebe bledé,
jež na západě mdle se rumění,
jas paprsků se ve tvé duši přede
a zase hasne v prvním zachvění...
A na západě pohaslo již světlo,
78
tma šerá padá do zahradních cest,
a v bledém nebi zatím náhle zkvetlo
již na tisíce chvějících se hvězd.
Rci, máš ho ráda? Sama nevíš ani,
zda vskutku láskou by to nazvat směl,
co zachvělo ti duší v zadumání,
když zavzdychlas: „Už jistě zapomněl!“
Ba, zapomněl – a zapomeneš taky,
co v prvním jaře, v sladké předtuše
ti snivou touhou zarosilo zraky
a zaznělo ti hudbou do duše.
Věř, teplo vesny vzplane teprv znova
a celou zemi strhne k závrati –
pak teprv láska velká, opravdová
tvou celou duši žárem uchvátí.
Kdo bude to? Ó Májo, nevíš ani,
jak bouřný jest a rychlý času rej –
věř, netušíc a jako z nenadání
v své krásné vesně jednou potkáš jej!
Ó vzpomeň si, ty ryzí duše mladá,
že bez lásky být jaro nesmělo,
až řekne tobě: „Máš mě také ráda?“
a políbí tě měkce na čelo.
A chtěl bych, Májo, aby tolik blaha
v tvém dívčím srdci jednou hřálo tě,
co já kdy lásky, moje Májo drahá,
směl procítiti ve svém životě!
(1893)
79
MEDAILLON F. V. JEŘÁBKA
Byls jednou z hvězd, jež jitro provázejí,
když probouzí se k životu a jasu,
byls poutníkem své doby ve šlépěji,
jež za pravdou šla, hledající krásu.
Byls vlnou v proudu, který znikne stěží,
byť steré hráze v cestě rvaly ho,
a kamenem byls, v základech jenž leží
a nese tíži chrámu příštího.
Hvězd úsměv zastře slunce září plnou –
a na svém nebi krouží hvězdy přece;
ta vlna splyne záhy s mnohou vlnou –
však neviděna proudí dále v řece.
A základů, jež ukryli jste v zemi,
těch nedotknou se denní bouř a trud:
ten každý kámen, ve své tíži němý,
chrám zvedá k výši, silen, nepohnut.
Buď požehnán, ty tichý pracovníku!
Z tvých základů růst mohlo další dílo,
psals vážná slova době do pomníku,
a písmo tvoje hluboko se vrylo.
Den plnou září svítí v českou hrudu,
kde sémě tvoje teplem rozkvítá –
v tu zkypřenou a plodnou naši půdu
je tvoje stopa pevně zaryta.
(1893)
80
ZA RANNÍ JÍZDY
Jaromíru Boreckému
Víš, drahý hochu, kterak slunce plálo,
když za rána jsme hrdi vyjeli?
Sto motýlů se v květech kolébalo,
a málo bázně, věru, bázně málo
nám teplá srdce tisklo, příteli.
Jak nezasmát se v onen východ žhavý,
když plno perel měly květy trávy –
a když se stíny táhly v lesů kout,
jak z plna hrdla, pyšně nevzkřiknout?
To bylo jitro! Ještě po letech
nás bude hřáti teplý jeho dech,
a do slok svěžích jistě se nám vrátí,
až na tu jízdu budem vzpomínati.
Páž z ocele a v duších vůli obří
a v srdcích jak když květů nastele –
my přec jen byli nadšení a dobří
a bojovat jsme chtěli vesele!
Víš, celá všednost jak nám k smíchu byla,
a jak nám líce rudly do krve,
když matka Krása, veliká a bílá,
nás políbila v ústa poprvé?
Můj drahý hochu, dal jsi s bohem rokům,
kdy bořili jsme moudrý světa řád?
Číš poesie kypí dále přeci,
v sny básníků jdou žebráci i reci –
81
a vypaseným filistrům a mlokům
se v děrách dobře daří posavad.
Číš poesie, viď, ta nevyschla nám,
byť bledé nebe prahlo polednem –
pojď, na vzdory těm bojujícím stranám
dnes bratrsky ji zase pozvednem!
Tak mnohý z nás už cestou pad’ a ztich’,
čert jiného vzal nebo štěstí slepé –
ó pověz, hochu, při těch přípitcích
zda nad lásku nás blažilo cos lépe?
A náš-li prapor za jitra byl bílý,
a měls-li tehdy celé srdce mé,
my bělost jeho jistě nezradili
a svorně pod ním dále jedeme.
Tak jistě cítím, že se tiskneš ke mně,
ať svírám pěst či perlící se číš,
a oběma nám celá kvete země,
a Láska s Krásou oba líbá jemně,
a z jitra jedem novým jitrům blíž.
Už mnohý mlok se po ta léta splet’
a mnohý ještě zrakem po nás střílí:
máš na krku ten vzácný amulet,
jejž svorně jsme si tenkrát zavěsili?
Víš, vyšel z ohně nesmrtelné Krásy
a z vůle její na pout byl nám dán
a na prsou hřál jako dívčí vlasy,
neb svatou Láskou byl prý dotýkán.
Rci, básníku, zda možno zradit jej,
když všední hlupství hodlá kupčit s námi?
82
Jen zpívat, líbat byl náš obyčej,
rvát s filistry se písní kaskádami,
vše zbožňovat, co směje se a září,
vše pošlapat, co v bahně mohlo růst,
vše překonat, co pro zisk jen se daří,
a čerpat sílu, opojit se kvítím
ať z toho světa, který kypí žitím,
ať z knihy básní, s měkkých ženských úst.
Ba, drahý hochu, my jsme milovali,
a toho citu nedotkne se změna,
nám v dlouhý život, v úspěchy, jež šálí,
je poesie láskou prosycena.
Číš poesie zvedám, druhu, tobě
a chci se s tebou zpíti k závrati,
když ohněm planou naše srdce obě,
a sama Láska v náruč padá ti!
Víš, drahý hochu, co to bylo touhy –
hleď, tolik krásy z oněch dob nám zbylo!
Svět sváří se, a vše je přelud pouhý:
nám v očích přec se nebe zrcadlilo,
nám v duších vše se na písně jen slilo!
A slunce svítí! Do srdcí nám svítí,
a jenom hlupci ve tmách nezří ho –
my přece směli ve své písně skrýti
cos ryzejšího a cos lepšího!
Sem ruku v ruku! Prapor náš byl bílý
a naše srdce dobrá, příteli,
my jejich touhy jistě nezradili
a v nové boje jedem veselí.
83
Hleď, víno hoří v číši křišťálové,
a bratrsky zas v náruč tisknu tě,
nám nad hlavami spějí noví snové
a mají zářné, bílé perutě.
Žij, zpívej, miluj! Krása kyne ti
a půjde s námi v světa žár i chladno,
sto nových písní našich rozletí
se v její svaté, věčné objetí –
svět přec je krásný!
Bratře, dopij na dno!
(1894)
84
NA POHÁR MĚLNIČINY
Bud požehnána, šťávo rév,
v níž trud a mdloba mizí,
ty žhavá jako česká krev
a jako zlato ryzí!
Vzplaň v očích žhavým pohledem
a mozkem zahoř v jase,
ať doma v Čechách dovedem
jak víno hořet zase.
A do dna pohár dopíti,
jak dopili jsme vzdechy –
a potom v slávě spatřiti
své drahé, krásné Čechy!
(1896)
85
NA POMNÍK J. J. KOLARA
Chtěl otec Horác, delfskými vavříny
by Melpomené skráně mu věnčila,
chtěl tvrdší pomník, než je z kovu,
pyramid královských vznešenější.
Ty, jenž jsi obsáh’ žitím svým století,
ty, jenž jsi duchem staletí pochopil,
zda nepohrdneš památníkem,
z kovu a z kamene jenž ti vztyčen?
A když je vztyčen, cože naň napsati?
Snad starou chválu ve formě moderní,
že nezničí ho větrů zloba,
docela, mistře, že nezemřel jsi?
Že lepší část tvá smrti se uchrání,
že časem ještě porosteš v budoucnost,
živ stále, dokud v rodné chrámy
ponesou Uměny obět svoji?
Tvé jméno stačí, bez chvály básníků,
tvé dílo stačí, aby tě chválilo,
tvá síla stačí věkům příštím,
skvělejší památník zbuduje ti.
Žij věčně, mistře! Delfské ty vavříny,
jichž otec Horác písní si vydobyl,
z tvé síly rostou nesmrtelné,
pomník tvůj z kamene pyšně věnčí!
(1897)
86
POHŘEB JULIA ZEYERA
Chlad zimní noci pokrývá Vyšehrad,
ó Vyšehradu básníku dumavý,
kde poprvé spíš opuštěný
pod širým, hvězdnatým naším nebem.
Je dalek povyk ulic a náměstí,
křik nedoléhá k tobě tam kramářský,
a z němých hlubin Vyšehradu
minulost vztahuje k tobě ruce.
Ta velká, bájná, pohanská minulost,
ať pravdou byla, tebou ať vysněná,
však velkolepá, heroická,
stvořená pro věky z vůle tvojí.
Zem česká dýše pod tebou z hluboka,
a s výše hvězdy rojí se nad tebou –
své rodné zemi zcela vrácen,
hvězdám jsi odvěkým přece bližší.
A tys tu zemi vášnivě miloval,
ne křikem hesel, v povyku stranickém,
však pýchou její minulosti,
tesknotou uvadlých dějin jejích.
V střed města dolů sešli jsme s večerem,
a sám jsi zůstal nad námi vysoko,
i po smrti v té strmé výši,
povždy kde za živa dlíti doved’s.
87
Ó hrdý kníže, poslední šlechtici,
jenž z lidí českých do pozdní doby zbyl –
kdo dole v Praze mohl říci
tebe že pyšného zcela chápal?
Rváč na ulici, jenž se zve vlastencem,
mdlý omrzelec, vlastí jenž pohrdá,
těm všem už zdáš se staromodní,
tebou ač přišli sem koketovat.
Ó štěstí ještě, z večera odešli,
a tys v té výši zůstal pak sám a sám,
hvězd myriady nad svou hlavou,
za lůžko tvrdou zem českou maje.
Ó jak je Praha překrásná z večera
v té mlžné dálce, za zpěvů zvonů svých!
Ty nemusíš už sejít dolů,
poslední šlechtici z českých lidí...
(I. února 1901)
88
PSÁNO IGNÁTU HERRMANNOVI
Sám jsem doma. Nedočkavě
vlastní srdce slyším bíti,
jakoby teď po vší vřavě
chtělo se mnou promluviti...
O těch, kdož už dotrpěli,
usmířeni hrobů tmou?
O těch, kteří nezemřeli
a přec pro mě mrtvi jsou?
Život můj byl samá sázka,
porůznu se leckam schýlil,
život můj byl samá láska,
a já tolikrát se zmýlil!
Vztáh’ jsem ruce na vše strany
do široka daleka,
zřel jsem velké činy, plány,
málokdy však člověka.
Člověka, jenž nenachýlí
přesvědčení nad pohodlím,
člověka, jejž neomýlí,
že se k jiným bohům modlím.
Člověka, jejž nedojímá,
co je milo nemilo,
člověka, jenž mluví zpříma,
třeba by to ranilo.
K němu se vším, co je mého,
co bych neřek’ pranikomu,
89
do poustevny duše jeho
tiše vejít jako domů,
v oči se mu zpříma dívat,
otevřít mu srdce hned
a tak s ním se pousmívat
na ten širý boží svět.
Sám jsem doma, noc se krátí,
v duši se mi rozjasnilo,
jakobych měl zúčtovati
všechno, co mi v světě milo,
jakoby už po všem bylo,
co kdy v srdci zazebe,
v duši se mi rozjasnilo –
a já vzpomněl na tebe!
A tak prostě, tvým jak zvykem,
ale spolu hodně vřele
chtěl bych ti to říci s díkem,
že tě rád mám z duše celé.
Sám jsem doma, noc se krátí,
je nás málo, ty to víš,
svět se proto neobrátí –
ale ty mi rozumíš!
(1901)
90
ALOISU JIRÁSKOVI O JEHO PADESÁTÝCH NAROZENINÁCH
V čís z tvrdého skla českého dnes nalejte mi vína,
ať jako žhavé červánky v ní vzhoří mělničina,
má barvu našich granátů, svit jejich hluboký,
i barvu české krve má, jež tekla potoky.
Lze laurem uctít slavněji, kdo vítěz zaslouží ho,
však nad přípitek přátelský nic není vřelejšího:
ať víno šlehne křišťálem jak plamen srdcem Čech,
ať křišťál vínem zahoří, je svátek Čechů všech!
Kdo nejlépe z nás dovedl číst ve kronice dědů,
kdo nejlíp doved’ pochopit jich velikost i bědu,
kdo s tragedií země své až do kořenů srost’,
kdo do křišťálu vyjasnil zas její minulost;
kdo do krvava vyplakal se nad tou českou zemí,
kdo červánkem ji ozářil a světla nadějemi,
kdo rozpláče i rozzáří, když o tom vypráví –
vám, vám dnes, mistře Jirásku, ten pohár na zdraví!
Je z tvrdého skla českého, je čist jak vaše žití,
a jako vaše nadšení v něm české víno svítí –
ať do daleka po Čechách dnes kdekdo cítí to!
Lze komu ještě připíti, když vám už připito?
Lze, mistře, po tom přípitku cos ještě říci více?
Nuž, připijeme podruhé a potom do třetice:
co rádi máme, zdrávo buď – a nejvíc zdráva všem
ta nejkrásnější na světě, ta drahá česká zem!
(23. srpna 1901)
91
POZDRAV PRVNÍMU MÁJI
Z hlubin země, z továren a z dílen,
odevšad, kde tryská lidský pot,
odevšad, kde člověk prací silen
dobývá si práva na život,
přicházíte v jarní chvíli plesnou,
kdy se mládím znova krášlí svět,
pod blankytem, rozjasněným vesnou,
budoucnosti ve tvář pohledět.
Jak to jaro všechno sluncem zlatí,
úsměvno a plno naděje,
chudobky si všimne na souvrati,
horalovu jizbu prohřeje,
v ústrety jde k šachtám horníkovi,
okna dílen sladko zrumění,
ba i staré, oplakané rovy
pozakryje smírnou zelení:
tak buď život, o němž družně sníte,
zástupy když svoje zříte tu,
šťasten stiskem ruky pracovité,
plný síly, plný rozkvětu,
každému bud' jeho slunce přáno,
které vzešlo stejně lidem všem –
ale nejvíc budiž požehnáno,
když je prací zjasnit dovedem!
(1902)
92
HANÁCKÁ KRAJINA
Památce otcově
Světlým nebem březnovým
oblaka se chvějí,
březovím a lískovím
mízy mohutnějí,
pod zemí, hluboko pod zemí,
smířeni s bolestmi, s vášněmi,
mrtví práchnivějí.
Tuším porod země své,
nesmrtelné země,
která v kráse mladistvé
ožívajíc němě,
každým dnem zbuzeným víc a víc
do svého klína mě volajíc,
s věčnem sbližuje mě.
Po proměnách mnohých let
hřbitov zřel jsem v pláni,
praděd, bába má, můj děd
jsou tam pochováni,
zapadlých sedláků zdravý rod...
Spěchaje životem o překot,
stanul jsem tu maní.
Kolkolem ta dálava
na prostranství holém,
dědů pole černavá,
93
rozprostřená kolem,
kterak jsem krajinu míjel v chvat,
zdála se obilím zarůstat,
nesmrtelným polem.
Teplo dne i věčna chlad
vanuly mi skrání,
jakbych v údol Josafat
vkročil z nenadání.
Věčná je země v svém zázraku,
praděde, neznámý sedláku,
sejdem se tu na ní!
(1903)
94
AVE ANIMA PIA
Památce Marie Dostálové
Kudy šla jsi odtud jako světlý stín
ze země, jež zkvétá, věčna do lučin?
Kolem hnědých tůní, nad zamlklou řekou
šla jsi jitřní mlhou stříbrnou a měkkou,
nad zoranou hrudou, která jarem dýchá,
šla jsi do závojů věčnosti a ticha?
Ve svých světlých očích cítíc věčno plát,
cítila jsi zemi ve tmách zanikat?
Březnová noc vlahá zvolna v ráno bledla,
duše tvá se zpátky ani neohlédla,
jako bílý zázrak v paprscích a jase
do světla i záhad krásná ztratila se.
Holubí jak peří, jako lehký dým
co to ještě svítí vzduchem vonícím?
Tvoje bílá stopa, něžná, hebká, měkká,
do modra to mizí, kamsi do daleka,
bílí motýli to do závratna spějí,
andělé to boží zemi opouštějí.
(1903)
95
SMEČKA
K. B. Mádlovi
Číš je dolita, nuž, napijem se, brachu!
Nežli pozvedneš však ke rtům pohár plný,
ozdoby si všimni, jez se vine kolem:
pod klenbami stromů, lehce vrytých v křišťál,
divoká ta honba překotně se žene,
láje ohařů to, kýmsi uvolněná,
vyrazila z rána do polí a lesů,
nebezpečí větříc, jehož nikde není,
zburcována možná prvním zaštěkáním
nebo hnána kýmsi, jehož vidět nelze,
pustila se v úprk, dechu neztrácejíc.
Kolem poháru zříš vryta jejich těla,
napiata jsou chtivě, nozdry větří cosi,
navzájem se tísní, štvou a přeskakují,
zdá se ti, že slyšíš, kterak vydávají,
řekl bys, že padnou rázem na jelena,
kterého kdos kázal vypustiti v luhy.
Ale otoč pohár dokola v své ruce:
uzříš vždy jen smečku ženoucí se v kolo,
lapající v prázdno, směšně rozvášněnou,
nazdařbůh jen zlostně kolem štěkající.
Nade vším však zlaté usmívá se slunce,
obláčky se vlní ranní za pohody,
uvnitř v plné číši staré svítí víno,
průhledné a čisté, jak jsme nalili ho.
A ten okraj číše, který ke rtům zvedáš,
ověnčen je slovy – přečti si je, brachu!
96
Tam „Ars semper victrix!“ napsáno je shora,
kolem dokola se ona slova vinou –
a kdo vryl je v křišťál, jistě dobře cítil,
proč tu smečku dole sešíval v lichou honbu,
abychom se smáli, než se napijeme!
(1903)
97
PŘÍPITEK NA HORÁCH
Na horách nejvyšších, celá zem
u nohou když se mi rozhostí,
nad lidmi, nad mraky, pod sluncem
připíjím tobě, mladosti!
V nádherných obzorech prostoru,
kde už jen silnějších dýchá hruď,
v závratných končinách kondorů,
mladosti lidstva, zdráva buď!
Kolkolem odvěký leží sníh,
věčnosti bílý tu svítí chlad,
kolkolem na horách nejvyšších
slavně je prázdno posavad.
Na horách nejvyšších! Celá zem
pode mnou v smutku a marnosti –
nad lidmi, nad mraky, pod sluncem
čekám tu na tě, mladosti!
(1903)
98
SMRT ANTONÍNA DVOŘÁKA
Dí historie: v století patnáctém
ryk českých bojů zachvíval Evropou,
kde zahřmělo to, nevěděli,
bouří však daleký svět se třásl.
I přešla léta, minula staletí,
zvuk jiný zazněl, přeletěl ocean;
kde rozechvěl se, nevěděli,
celým však světem se rozezpíval.
To z české země znělo to podruhé,
však jako píseň sladká a hymnická,
a po všem světě jako tehdy
lidé si říkali: „Češi táhnou!“
A v nejskvělejší zátopě zvukové,
když kdekdo vzbuzen, přítel i nepřítel,
a když to znělo nejslavněji,
z rytmů těch vykřikla disonance.
Dnes vykřikla to – struna je strhána!
V ráz ztichly tónů vítězné kaskády,
a česká země otvírá se
přívalům slavného vodopádu.
Zas od hor k horám štká to a burácí,
svět jako druhdy naslouchá s úžasem,
a po prostranstvích cizích zemí
jediné jméno si opakují.
99
Vždy k smrti smutná, slavná jen bolestí,
vždy rozjitřena ranami osudu
je česká duše... Dálné hory
ozvěnou její bol říkají si.
(I. května 1904)
100
SETKÁNÍ
H. S.
V kronice dneška oba jsme různý list,
dopola popsán, nedočten za chvíli,
všechno nás dělí, láska i nenávist,
ba i ta víra, kdybychom věřili!
Včerejšek chmurný, dnešek je nijaký,
daleko k zítřku připadá duši mé,
kolem nás boje, kolem nás rozpaky –
ale my oba po zítřku toužíme.
Byť i nás celé dělilo pohoří
na této půdě od věků sopečné,
k oběma cosi důvěrně hovoří
o vyšší pravdě, o kráse společné.
Nad slávou Hradčan hvězdy jsou rozsety,
kolem nás Praha, oběma patřící –
jakoby kdosi přijít měl v ústrety
našemu snění neklidnou ulicí.
Kdo je to, nevíš, oba jsme v nesnázi,
oba se ptáme, zdali nás nezklame,
odněkud z dálky uprášen přichází –
ale my jistě spolu jej potkáme!
(1905)
101
NA HROB BOHDANA JELÍNKA
Měls jenom jaro, ale čím tvůj sad
tak záhy procit’, je tu s námi posud,
jak mladá jabloň zakvet’ jsi a pad’ –
ó básníku, byl krásný přec tvůj osud!
(1909)
102
BABYLON PADL
Buď v Čechách bílý den
a plno růží kolem.
Neruda
[111]
JITŘNÍ
Dál, národe náš drahý! S vroucím plesem
nanovo heslo Nerudovo vstříc, národe, ti nesem,
nesem je lety otuženi, však věrni bez proměny,
nesem je s věrou nejvěrnější, žes národ vyvolený.
Kterému bylo tolik trpět, že nedýchal už ani,
kterému bylo divukrásné a slavné z mrtvých vstání,
který jsi byl a nezanikl, byť popřen tolikráte,
vladařil vlasti obrozené, náš pravý majestáte!
Jakobys omyt vodou živou, jsi sličnější a mladší –
po boku lidstva na pochodu jak svěže se ti kráčí!
Národe, který s lidstvem v závod chceš k nejlidštější metě,
národe, králi znejmilejší, náš jedináčku v světě,
nikoli na smrt – v život jdouce, národe, zdravíme tě!
(1910)
113
ŠESTNÁCTÝ KVĚTEN REVOLUČNÍCH SLAVNOSTÍ DIVADELNÍCH
Jaké to bylo jaro! Rozkvetlé kolkolem stráně,
ode dne ke dni obloha zářivě smála se na ně,
pod českým nebem májovým, radostných úsměvů,
kdekomu do lásky bylo, kdekomu do zpěvu,
chtělo se zmládnout Nerudovi, chtělo se vykřiknouti,
chtělo se tanečně vyskočit v únavné do vrchu pouti,
chtělo se líbat, objímat, chtělo se rozběhnouti!
Sklopené oči, rozpačité, znající jenom pokoru,
začly se kolkolem rozhlížet, šlehlo v nich do vzdoru,
předrahé ruce našich otců, mozolné, žilnaté,
s chutí se po letech zaťaly do pěstí tenkráte,
matky nás plny lásky a víry počaly,
pod srdcem šťastny nás nosily, tiše si zpívaly,
v radostné příští nezrozených blaze se dívaly.
Pod nebem rudě zalitým v urputném boji,
s pěstmi a se rty zaťatými synové jejich teď stojí.
Není jim do zpěvu, je jim jen do hněvu,
pro květen rozkošně lichotný nemají úsměvů,
nelze jim ještě dnes trpěti a zapomenout příště –
potoky krve se brodili, viděli popraviště.
Slyšte to, otcové spící pod drnem zeleným,
věztež to, mamičky ustárlé se zrakem zkaleným:
nelze jak tehdy radostně zaplesat,
setřásti veškeru tíhu za těch let padesát,
za těch let padesát jsme dnes už jinačí,
114
vám co by bylo stačilo, nám už dnes nestačí,
odvážně s plachtami vzdutými do nových zítřků plujem,
o nic už nechcem se smlouvat, ničehož nelitujem!
Ale až dojedeme – dnes, zítra, pozítří? –
cosi jak touha rozpačitá duši nám rozjitří:
na ten máj, na ten máj jediný, jediný,
na mládí matek svých přes jejich šediny,
přes hroby otců travnaté na jejich tábory,
přes pole krví prosáklá na dívčí fábory,
na jarní mlhy nad Vltavou, na slova Nerudova
stokrát si ještě vzpomenem a zaslzíme znova!
(1918)
115
TRYZNA O PRVNÍM VÝROČÍ ČESKÉHO OSVOBOZENÍ
Červenobílý prapor vlaje, vítězný, spanilý,
ale kde vy jste, rodní bratři, kdož jste jej vztýčili?
Havlíčkův, Nerudův prapor, doma jsme poznovu –
jakou to krvavou cestou došli jsme k domovu!
V kterých to dálkách, jste ten náš prapor odvážně vztýčili?
Kdeže vám v světa končinách násypem mohyly,
kdeže to mlhami spláče nad vámi listopad,
v kteréže neznámé zemi lze se vás dokopat?
Spočítat vaše hroby kdože se osmělí?
Kolik vás vyšlo vítězit? Kam jste se poděli?
Veliký pátek minul, nastalo vzkříšení,
ale vy, bratři rodní, zda-liž jste smířeni?
Možno-li nekleknout, nekát se a za slzy se stydět?
Kterak jste dovedli milovat a kterak nenávidět,
kterak jste dovedli slunci žít a smát se vichřicím!
Možno-li za vás mrtvé odpustit žijícím?
Byli jsme opravdu hodni té krve prolité,
plačících matek, žen a milenek, o nichž už nevíte,
smíme se znáti k dětem, jichž otců tady není,
smíme tu za vás obejmout to siré pokolení?
A smí-li budoucnost vlasti být jeho odměnou,
bdí-li sbor vašich duší nad zemí spasenou,
116
nechať tu v Čechách na věky, jak vy jste toužili,
červenobílý prapor vlaje, vítězný, spanilý!
Slyšte to volání naše u večer setmělý:
přejte nám žíti tak čestně, jak vy jste zemřeli,
a zač jste odešli umírat, nechať se dětmi vrátí
v spasenou vámi otčinu, vy svatí, svatí, svatí!
(28. října 1919)
117
ZA SRDCEM REKOVÝM
V den smrti Rašínovy
Rád byl bych při vás do skonání světa!
Neruda
Hodil své srdce v odvážnou seč, kde hřměla nejvíce,
a bylo to srdce jak zvon, bylo jak vichřice,
vzkřiklo, zakřiklo, překřiklo – a zase nanovo
ku předu, ku předu letělo to srdce rekovo.
Letělo, volalo s Nerudou: „A zas mne mršťte dál!“,
však vášnivě samo se mrštilo tam, kam se kdekdo bál,
a jestliže jsme drali se přec tmou a trnovím,
to jenom za srdcem, za srdcem, za srdcem rekovým.
Však já je zaslech’ jinak bít: na krbu hodiny
důvěrně, takořkatakřka šeptem tikají tak v soulad rodiny,
včerejška vděčně vzpomenou, zítřek už zdravíce,
však dnešek, ten skutečný dnešek povědí nejvíce.
Sedí tu žena, děti, přátelé, úžasem zoufalí:
jaké to příšerné ticho – hodiny ustaly!
Jaké to nádherné ticho: v svém rozvášnění zlém
umlkla náhle a mlčí a mlčí česká zem!
Ale to srdce rekovo zvedá se z mdloby nanovo,
jak zvon a jako polnice, nejvíc jak vichřice
už letí vlastní silou dál, už mizí pohledu
a burcuje a lomcuje ku předu, ku předu, ku předu!
118
Ku předu, ku předu, ku předu a všichni za ním dá
„přes věků rozhráň, za kynoucí leta“,
všem se nám rozdal, za všechny se dal –
chce tu být při nás do skonání světa!
(18. února 1923)
119
ZEDNÁŘSKÝ POZDRAV
Ruce, jež k přísaze zvedli jsme před chvílí,
stiskněmež nyní v pevný řetěz, bratři!
Z půlnoci rodí se nový den spanilý,
včerejšek krvi, zítřek lásce patří.
Spojme se rukama z člověka k člověku,
z národa v národ, ať tu nikdo není,
komu by ruky stisk v blízku i v daleku
neslíbil posléz láskou vykoupení!
Vítej nám, budoucno! Jaké jsi, nevíme,
chcem tě však lepší od věku zas po věk,
s Kollárem věštecky příští tvé zdravíme:
Slovana voláš? Ozve se ti člověk!
(1923)
120
POZDRAV TOMÁŠI G. MASARYKOVI NA JAŘE 1927
Víc než kdy jindy, v rozvrácené době,
kdy heslem dne je pouze, co nás dělí,
chcem odhodlaným srdcem státi k tobě,
z nás nejlepší, náš osvoboditeli!
Je dnešek chmurný, kolem nás se černá,
a otravujem sebe beznadějí,
však víc než jindy jsou ti srdce věrna
těch, kdož s tvé stopy očí nespouštějí.
Snad příliš záhy doufali jsme v ráno,
že místo slunce přišly kalné deště,
že sotva zaseto, už podupáno –
snad bylo málo české krve ještě!
Snad sám jsi přišel záhy v tuto zemi,
jež zaslíbenou se ti zdála v dáli,
a cestou do Emaus jdeš ještě s těmi,
kdož potkavše tě tebe nepoznali.
To pozdní zima ještě k srdcím sahá,
a včerejškem jsme ještě zahanbeni –
však česká zem je podjařím už vlahá,
a zítřek zrodí jiné pokolení.
121
To teprv bude česká země nová,
zem Husova, zem božích bojovníků,
zem Komenského, země Havlíčkova –
a země tvoje, otče Masaryku!
(7. března 1927.)
122
ODKAZ
Za všechen sen, jenž mne kdy vábil,
zbyla mi touha k podzimu:
lepšího člověka, než já byl,
odevzdat světu příštímu.
(1918)
123
OBSAH
Na sklonku října11
V ZAJETÍ BABYLONSKÉM
Česká píseň17
Bitva18
Bída19
Nad zříceninou Karlova mostu21
Radostné ráno29
České jaro31
Dětem do Prahy jedoucím33
Konec slavného léta35
Na příbramských šachtách37
Na obnoveném mostě Karlově38
Fragment41
Svatováclavský motiv42
Přemysl44
Českému lidu48
Letní večer nad Prahou52
Příštímu pomníku Františka Palackého53
Za rakví56
Pozdrav57
JAROSLAV VRCHLICKÝ
Po premiéře „Midasových uší“61
Na dva verše z „Vittorie Colonny“63
Ballada ke chvále Jaroslava Vrchlického64
Padesátiletému básníkovi66
Nad rakví Jaroslava Vrchlického68
[125]
POZDRAVY A TRYZNY
Svatební73
Bedřich Smetana74
Hostům z Ameriky76
Causerie o dívčí touze77
Medaillon F. V. Jeřábka80
Za ranní jízdy81
Na pohár mělničiny85
Na pomník J. J. Kolára86
Pohřeb Julia Zeyera87
Psáno Ignátu Herrmannovi89
Aloisů Jiráskovi o jeho padesátých narozeninách91
Pozdrav prvnímu máji92
Hanácká krajina93
Ave anima pia95
Smečka96
Přípitek na horách98
Smrt Antonína Dvořáka99
Setkání101
Na hrob Bohdana Jelínka102
POSLEDNÍ KRÁSA
I–VI105
BABYLON PADL
Jitřní113
Šestnáctý květen revolučních slavností divadelních114
Tryzna o prvním výročí českého osvobození116
Za srdcem rekovým118
Zednářský pozdrav120
Pozdrav Tomáši G. Masarykovi na jaře 1927121
Odkaz123
[126]
POZNÁMKY
Většina básní teto knihy vznikla kdysi ad hoc, za různých událostí národních nebo z popudů osobních, a je jim někdy třeba vysvětlení; všechen jejich základní tón splývá mi po letech v touž víru a vůli, s nimiž jsme šli za světové války do naší národní revoluce.
Báseň „Bída“ byla napsána v předvečer 1. května 1890, za mocných dojmů velikého hnutí dělnického, jež se tehdy poprvé strojilo k svému prvnímu máji.
Básně „Radostné ráno“, „České jaro“, „Dětem do Prahy jedoucím“ a „Konec slavného léta“ napsal jsem za památné jubilejní výstavy v Praze roku 1891; dvojí báseň „Českému lidu“ napsána k zahájení Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895.
Verše „Na příbramských šachtách“ vznikly po strašlivé důlní katastrofě v Příbrami roku 1892.
Na jaře roku 1898, když se národ chystal položit základní kámen k pomníku Františka Palackého, vzplály trapné boje osobní a stranické o tuto slavnost; toho se týkají verše „Příštímu pomníku Františka Palackého“.
Mahabharata v „Balladě ke chvále Jaroslava Vrchlického“ se jmenovala veselá společnost výtvarnická a literární, scházející se v malostranském pivovaře u svatého Tomáše.
Bylo mi popřáno rozloučiti se s Jaroslavem Vrchlickým nad jeho rakví na hřbitově vyšehradském, a tuto svou řeč kladu zde v počet básní, jimiž jsem za živa pozdravil několikráte svého velikého mistra a přítele.
V červnu roku 1892 dosáhla „Prodaná nevěsta“ prvního svého velikého úspěchu zahraničního na mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni; z té doby je báseň „Bedřich Smetana“.
Čtyřverší na hrob Bohdana Jelínka je vryto do pomníku básníkova na hřbitově v Cholticích.
Báseň „Šestnáctý květen revolučních slavností divadelních“ napsal jsem na jaře roku 1918, kdy jsme padesátého výročí založení Národního divadla použili za světové války k velikým projevům pro národní osvobození.
J. K.
[127]
Jaroslav Kvapil
“NA SKLONKU ŘÍJNA”
TOUHY, POZDRAVY A TRYZNY
“KRUHU DROBNÉ BELETRIE”
řada
I
svazek
2
Vytiskl
“MELANTRICH”
PRAHA
pro
„ČIN“
TISKOVÉ A NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO
ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ
V PRAZE
1928
[129]
Tato kniha
byla vydána
KE DNI 28. ŘÍJNA 1928
ve 1200 číslovaných výtiscích,
z nichž tento výtisk
má číslo
Vyšlo také
35 neprodejných, číslovaných
a autorem podepsaných výtisků
na japanu
E: pk; 2004
[130]