SMRT ANTONÍNA DVOŘÁKA

SMRT ANTONÍNA DVOŘÁKA
Dí historie: v století patnáctém ryk českých bojů zachvíval Evropou, kde zahřmělo to, nevěděli, bouří však daleký svět se třásl. I přešla léta, minula staletí, zvuk jiný zazněl, přeletěl ocean; kde rozechvěl se, nevěděli, celým však světem se rozezpíval. To z české země znělo to podruhé, však jako píseň sladká a hymnická, a po všem světě jako tehdy lidé si říkali: „Češi táhnou!“ A v nejskvělejší zátopě zvukové, když kdekdo vzbuzen, přítel i nepřítel, a když to znělo nejslavněji, z rytmů těch vykřikla disonance. Dnes vykřikla to – struna je strhána! V ráz ztichly tónů vítězné kaskády, a česká země otvírá se přívalům slavného vodopádu. Zas od hor k horám štká to a burácí, svět jako druhdy naslouchá s úžasem, a po prostranstvích cizích zemí jediné jméno si opakují. 99 Vždy k smrti smutná, slavná jen bolestí, vždy rozjitřena ranami osudu je česká duše... Dálné hory ozvěnou její bol říkají si. (I. května 1904)
100