[Na sklonku října]

[Na sklonku října]
Na sklonku října – jaké výročí to českému srdci, které nezoufalo a dočkalo se! – v sklonek října toho, jenž značí blízkost prosince a smrti, stárnoucí básník hledí na svou loutnu (strunoví její podnes nestrháno, ač dávno oněmělo), přemítaje, o čem kdy zpíval. Za sedmerými horami a lesy jsou moje smutky, vášně vymyšlené, voskové krásky srdcí umučených a nalíčená vroucnost milování. A ještě hlouběj, na dně nekonečna, až v zásvětí jest opak všeho toho: překrásná láska duše nejvěrnější, spasené mládí, louky rozekvetlé a nad tím nad vším rozklenuté modro skřivaních písní. Je bílý pomník pod starými stromy, a co v něm skryto, mně už nenáleží; po špičkách jenom minulost jde tudy, prst na rtu plachém, abych nepromluvil, kde bylo dožito i dozpíváno. Bytosti sladká, ave, ave, ave! Komu to píši v sklonku října svého? Tobě, ty milá, dobrá, obětavá, již pozdravil jsem jako večernici, když západ můj se ještě jasnit počal? 11 Tobě, má dcerko, tvore znejmilejší, má radosti, má úzkosti, můj světe, které bych toho tolik říc’ chtěl ještě, než naplní se, co je neodvratno? Není už písní! Je po západě. Na lučiny moje, kde už jen ocún s asfodely kvete, se s bleda nebe večernice dívá, a zpěvák stárnoucí se domů vrací uložit loutnu, potěšit se ještě s dvojicí duší, jíž mu dopřál osud, a zamyslit se. Neznělo vše v prázdno, co jsem kdy zpíval? Zadíván v své dálky zálibám dne jsem zřídka porozuměl, a zářivé mé zítřky zchudly záhy v šeď předvčerejší, dneška nezaživše. Mateří doušky rodné země svojí dosyta nikdy jsem se nenadýchal, a kořenů svých zpěvák nedocítil – čím promluviti k příštím pokolením? A přece občas zatoužil jsem věřit, že dvě tři písně přečkají má leta, že říká si je děvče osamělé, byť nevědělo, kdo mu je vdech’ na rty, že někomu se možná zamží oči, ten bílý pomník když mu připomene i sloku moji. Bude to někdy? Nechať to i není! 12 Vždyť život dal mi víc než písně moje: v plnosti dnů mých povolal mne k sobě, abych jej cítil srdcem statisíců, abych směl sloužit těhotné své době, abych směl stanout, prsa rozhalená, zaťaté pěsti, oči rozzářené – poslušný voják naší revoluce – vykřiknout nahlas v ústret budoucnosti, svá slova zmnožit hlasem statisíců a posléz vidět naplnění všeho, nač celé věky čekat nepřestaly: Babylon padl! Babylon padl! Vnuci nezrození, krvi z mé krve, vnuci vnuků mojich, dojdou-li na vás slova pradědova za sedmerá ta moře budoucnosti – zda dovedete chápat jeho pýchu, že milost věků na něj sestoupila, a že jak Simeon směl zavolati: „Propouštíš, vlasti, služebníka svého, jehožto oči spásu uviděly...“? Je po západě – ale tuto sloku vám ještě píši, vnuci nezrození, a vyčtěte z ní: bylo proč tu býti, bylo več věřit, je zač děkovati – a je co říci příštím pokolením. Zdrávas, má vlasti! 13