NAD RAKVÍ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO

NAD RAKVÍ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
Jaká to úzká, žalostně úzká rakev pro největší, nejmohutnější křídla, jež kdy narostla českému člověku! A v jakou to těsnou, smutnou hrobku chceme tu rakev uložit! Měli bychom ji vynésti na svých ramenou vysoko k horám, do závratné symfonie živlů, do blízkosti hvězd a do slavného znění velebných větrů půlnočních! Měli bychom ji položiti někam na prsa volné, nesmrtelné přírody, aby ona přijala pod rozlehlou oblohou tělesnou schránku svého velikého milence, velikého básníka života, vášnivého věštce volnosti, aby jej pojala ve své náručí co nejsilněji, co nejslavněji, co nejmohutněji! Přišli jsme se s tebou rozloučit za smutného večera podzimního, veliký básníku slunce a hymnické slávy polední! A nedovedeme tě pochovat jinak než se slzami lidské slabosti – tebe, jejž měl by do zásvětí provázeti řecký Thanatos, ta vlídná smrt světa antického, tvého pravého, tvého jediného světa, milence Hellady a milence její renaissance! Tobě se přece zdála smrt něčím jiným, něčím harmoničtějším, tobě byla vždycky jen obměnou jediného a stále nesmrtelného života; tobě byla rozevřeným oknem do nekonečnosti, a tys to sám nejkrásněji pověděl slokou:
Však nechvěji se... Jizba má se klene v dóm kosmu valný, cítím povznesen, že smrt je pouze okno otevřené v ten pravý život, v nekonečný den!
Čím je proti této tvé víře v nekonečnou souvislost jednotlivce s celkem, čím by mohly býti tobě, člověče antiky, 68 veliký pantheisto, všechen náš dočasný smutek, všechna tíže naší tělesné hmoty, všechno naše úsilí ulpěti na dnešku a jenom jím měřiti zisk a ztrátu života? Osvobozen, odpoután, zbožněn vstupuješ v závrat všeho bytí, neměřeného prostorem ani časem, a slavný koráb tvého ducha, odjíždějící navždy do zásvětí, zanechává v moři našich dní hlubokou a radostnou stopu, plnu hvězd. Jdi slavně a vítězně v nekonečno, drahý básníku, jdi majestátně jako král, jímž jsi nám byl v životě! Mám se s tebou rozloučiti jménem všech, jimž jsi byl vůdcem i druhem, otcem i bratrem, mistrem i přítelem? Mám ti pověděti na prahu neznáma, kam tvá bytost vešla, za nás všechny, jež jsi učil mluviti sladkou mateřštinou a jimž jsi kácel cesty pralesem, že tys byl náš magnus parens, a že my všichni, kdož jsme přišli po tobě, ať to chceme doznati čili nic, že my všichni jedli sladkého ovoce tvých sadů, že jsme všichni krev tvojí krve, a bez tebe že by nás ani nebylo? Troufám si to říci za všechnu českou obec básnickou, neboť i ti, kdož tě opustili ať umělecky, ať jinak sebe časněji, hřáli se aspoň chvíli u slavných ohňů tvého ducha a měli v očích záři tvojích hvězd, když tě opouštěli. „Jen děkovat! – Co možno dělat více?“ zvolal jsi, básníku, dokončiv překlad Fausta – jen děkovat, co možno dělat více u rakve tvojí, náš otče, vůdce, příteli? S tebou, ty zlaté, měkké, dobrotivé srdce lidské, ty člověče plný lásky, mírnosti a pohody, s tebou se arci nelze rozloučiti bez pláče – ale tebe, básníku, chceme odevzdati matce zemi slavné a pyšně, v radostném souzvuku díků a žehnání, v krásné a jisté důvěře, že všechno je život a všechno nekonečnost, s tou kosmickou tvou věrou, již jsi kdysi vyřkl u zídky vesnického hřbitova:
69 A moje hvězdné pantheismu dumy a víra těch, nad nimiž lípy šumí, vše padalo si do náručí; můj pohanský zpěv jásal v píseň víry! Ráj obrovský byl přede mnou svět širý, kde pouze život pučí.
V té harmonii kosmu, v tom velikém slunečném dni nekonečnosti, v té nesmrtelnosti všeho bytí – mír tobě, nádherná, zázračná duše básnická!
(14. záři 1912)
70