SMEČKA

Jaroslav Kvapil

SMEČKA K. B. Mádlovi
Číš je dolita, nuž, napijem se, brachu! Nežli pozvedneš však ke rtům pohár plný, ozdoby si všimni, jez se vine kolem: pod klenbami stromů, lehce vrytých v křišťál, divoká ta honba překotně se žene, láje ohařů to, kýmsi uvolněná, vyrazila z rána do polí a lesů, nebezpečí větříc, jehož nikde není, zburcována možná prvním zaštěkáním nebo hnána kýmsi, jehož vidět nelze, pustila se v úprk, dechu neztrácejíc. Kolem poháru zříš vryta jejich těla, napiata jsou chtivě, nozdry větří cosi, navzájem se tísní, štvou a přeskakují, zdá se ti, že slyšíš, kterak vydávají, řekl bys, že padnou rázem na jelena, kterého kdos kázal vypustiti v luhy. Ale otoč pohár dokola v své ruce: uzříš vždy jen smečku ženoucí se v kolo, lapající v prázdno, směšně rozvášněnou, nazdařbůh jen zlostně kolem štěkající. Nade vším však zlaté usmívá se slunce, obláčky se vlní ranní za pohody, uvnitř v plné číši staré svítí víno, průhledné a čisté, jak jsme nalili ho. A ten okraj číše, který ke rtům zvedáš, ověnčen je slovy – přečti si je, brachu! 96 Tam „Ars semper victrix!“ napsáno je shora, kolem dokola se ona slova vinou – a kdo vryl je v křišťál, jistě dobře cítil, proč tu smečku dole sešíval v lichou honbu, abychom se smáli, než se napijeme! (1903)
97

Básně v knize Na sklonku října: