ČESKÉ JARO

ČESKÉ JARO
V hlubinách tvých, země má, jaro dávno spalo, nesměle tam rašilo v nedočkavé touze, nám se o tom zázraku zdálo jen a zdálo, ale o dnech májových směli snít jsme pouze. Řekli jsme si stokráte: „Tys nás porodila, chudou jsi nám matkou snad, ale přec jsi matkou, my ti dáme rádi vše, co jen duše snila, krev těch srdcí horoucích i svou něhu sladkou!“ Už i víra zmizela, že to jaro bude, ale přece chtěli jsme tebe v srdcích schovat, svoje snění bohatá i své žití chudé tobě, rodná matičko, rádi obětovat. V hlubinách tvých, země má, jaro přece spalo, přes noc sněhy zmizely, nebe zjasnilo se, v měkkém vzduchu jihlo vše, všechno v slunci tálo, a tys, matko, tonula ve květech a v rose. Jak jsi krásná, země má, lahodná a svěží, bohatá jsi prací svou, silou požehnána, tragedie dějin tvých v hloubkách hrobů leží, ale tvoje přítomnost vzrůstá zoří rána. V jasný vzduch jak skřivani naše písně letí, v jejich trilcích jásá to, šeptá to a nelká, vidí tolik teplých hnizd v lůně zkvetlých snětí, kde jen láska tulí se horoucí a velká. 31 Ó ty budeš velká dál! S hrudí prostřelenou nechať padnem v klín tvůj zpět, ty tu budeš s námi, tvoje snivé květiny nad hrob se nám sklenou, slunce bude o nás snít tvými nad lukami. Jeseň přijde možná zas, přijde zima v zlobě, v němé snění stají se svatost tvá a síla – ale ještě po letech pocítíme v hrobě, že jsi byla mohutná, že jsi krásná byla. (1891)
32