ZA RAKVÍ

Jaroslav Kvapil

ZA RAKVÍ
Za rakví přítele, který ztich’, plno nás kráčelo truchlících, všichni jsme cítili v chvíli té žití to prázdné a rozbité. Hrobu jsme tušili bezedno, všichni teď byli jsme za jedno, jakoby v ztrátu a tichý žal mrtvý nás navzájem smiřoval. Lidský hněv trpký a zavilý usmířen zdál se být na chvíli – ale když od hrobu mnohý šel, zavilý zase byl nepřítel. Chtěl jsi mi podati ruku svou nad přísnou věčnosti záhadou? Nepodals, odešels mlčky v dál, ani já ruky ti nepodal. Znova se v závisti neznámé zítra či pozítří utkáme, život nás povolá do boje, a co jsme cítili, marno je! Mohl bys, příteli mrtvého, odpustit živému pro něho? Kterak jsme malí a zpozdilí – masky jsme sňali jen na chvíli! (1903)
56