báseň bez názvu

Jaroslav Kvapil

I
Možno-li ještě se vrátit, když slunce zapadá, život když počal se krátit, a rudne zahrada – se vším, co v zpožděné době mně ještě možno dát, k tobě chci přijít, jen k tobě, a tebe míti rád! Málo už, málo je toho, i písněmi jsem zchud’, do srdce zklamání mnoho mi vešlo odjinud; chceš-li však přece je míti a srdcem zahřát svým, s lučin svých podzimní kvítí ti teskně nabízím. Svítivou duší svou jarní je k sobě pozvedni, aby přec nebyli marní ti dnové poslední! 105 II
Za jiskřivých jižních nocí, kterým nikdo neodolá, celou svojí tesknou mocí po tobě mé srdce volá. Našel jsem tě pod oblakem, pro nějž plakal měsíc bílý, kudy v blesku křivolakém procitalo nebe chvílí; u moře, jež usínalo, s hvězdami, jež zapadaly, srdce moje se tě ptalo, ruce mé tě objímaly. Líbal jsem tě dlouze, chtivě, jako vzbuzen ze sna zlého, jak se líbá náruživě cosi dávno ztraceného. Všechen smutek, všechnu radost, snů svých dálku nedohlednou – viděl jsem svou mrtvou mladost ještě jednou, ještě jednou! 106 III
Tiše, jako hvězdy jdou, blížila ses v duši mou; jako příští zoře ranní, jako sladké pousmání tušil jsem tě temnotou. Už jsi byla blízko tak, a já bál se zvednout zrak, že bys polekána sama mohla zniknout do neznáma, do modra a do oblak. A tys vešla! Zda se dní, či to noc a věčnost s ní? Ty jsi vešla! Zdrávas, spáso, zdrávas, poslední má kráso, sladká hvězdo večerní! 107 IV
Dvacet let, mých dvacet let, jaká dálka mizivá – a zas jejich mladý svět se mi v duši ozývá! Což je možno ještě zpět, tentam je zas října klid? Dvacet let, těch dvacet let což je možno zase žít? Dvacet let, všech dvacet let bělá se mi v kadeřích – je to ještě pozdní květ, či už příliš časný sníh? 108 V
V písku starých alejí měkčeji a měkčeji zlaté listí nastláno je; potichounku, po špičkách, až je z toho ticha strach, chodí tudy štěstí moje. Stůj a zataj teplý dech, aspoň chvilku bloudit nech Štěstí moje zbytkem léta – za chvilku v ty aleje večer chladem zavěje, a pak veta, po všem veta... 109 VI
Modravé obzory svůdné procitly z mlhy poznovu, alejí, která už rudne, vedu si tebe k domovu. Zase si potichu zpívám, opojen sladkým pokojem, v daleké dálky se dívám jakoby modrým závojem. Omládlá ruka má tebe svěže zas v pase objímá, prořídlým stromovím nebe jasnýma vidím očima. (1910)
110

Básně v knize Na sklonku října: