I
Možno-li ještě se vrátit,
když slunce zapadá,
život když počal se krátit,
a rudne zahrada –
se vším, co v zpožděné době
mně ještě možno dát,
k tobě chci přijít, jen k tobě,
a tebe míti rád!
Málo už, málo je toho,
i písněmi jsem zchud’,
do srdce zklamání mnoho
mi vešlo odjinud;
chceš-li však přece je míti
a srdcem zahřát svým,
s lučin svých podzimní kvítí
ti teskně nabízím.
Svítivou duší svou jarní
je k sobě pozvedni,
aby přec nebyli marní
ti dnové poslední!
105
II
Za jiskřivých jižních nocí,
kterým nikdo neodolá,
celou svojí tesknou mocí
po tobě mé srdce volá.
Našel jsem tě pod oblakem,
pro nějž plakal měsíc bílý,
kudy v blesku křivolakém
procitalo nebe chvílí;
u moře, jež usínalo,
s hvězdami, jež zapadaly,
srdce moje se tě ptalo,
ruce mé tě objímaly.
Líbal jsem tě dlouze, chtivě,
jako vzbuzen ze sna zlého,
jak se líbá náruživě
cosi dávno ztraceného.
Všechen smutek, všechnu radost,
snů svých dálku nedohlednou –
viděl jsem svou mrtvou mladost
ještě jednou, ještě jednou!
106
III
Tiše, jako hvězdy jdou,
blížila ses v duši mou;
jako příští zoře ranní,
jako sladké pousmání
tušil jsem tě temnotou.
Už jsi byla blízko tak,
a já bál se zvednout zrak,
že bys polekána sama
mohla zniknout do neznáma,
do modra a do oblak.
A tys vešla! Zda se dní,
či to noc a věčnost s ní?
Ty jsi vešla! Zdrávas, spáso,
zdrávas, poslední má kráso,
sladká hvězdo večerní!
107
IV
Dvacet let, mých dvacet let,
jaká dálka mizivá –
a zas jejich mladý svět
se mi v duši ozývá!
Což je možno ještě zpět,
tentam je zas října klid?
Dvacet let, těch dvacet let
což je možno zase žít?
Dvacet let, všech dvacet let
bělá se mi v kadeřích –
je to ještě pozdní květ,
či už příliš časný sníh?
108
V
V písku starých alejí
měkčeji a měkčeji
zlaté listí nastláno je;
potichounku, po špičkách,
až je z toho ticha strach,
chodí tudy štěstí moje.
Stůj a zataj teplý dech,
aspoň chvilku bloudit nech
Štěstí moje zbytkem léta –
za chvilku v ty aleje
večer chladem zavěje,
a pak veta, po všem veta...
109
VI
Modravé obzory svůdné
procitly z mlhy poznovu,
alejí, která už rudne,
vedu si tebe k domovu.
Zase si potichu zpívám,
opojen sladkým pokojem,
v daleké dálky se dívám
jakoby modrým závojem.
Omládlá ruka má tebe
svěže zas v pase objímá,
prořídlým stromovím nebe
jasnýma vidím očima.
(1910)
110