ZA RANNÍ JÍZDY

ZA RANNÍ JÍZDY Jaromíru Boreckému
Víš, drahý hochu, kterak slunce plálo, když za rána jsme hrdi vyjeli? Sto motýlů se v květech kolébalo, a málo bázně, věru, bázně málo nám teplá srdce tisklo, příteli. Jak nezasmát se v onen východ žhavý, když plno perel měly květy trávy – a když se stíny táhly v lesů kout, jak z plna hrdla, pyšně nevzkřiknout? To bylo jitro! Ještě po letech nás bude hřáti teplý jeho dech, a do slok svěžích jistě se nám vrátí, až na tu jízdu budem vzpomínati. Páž z ocele a v duších vůli obří a v srdcích jak když květů nastele – my přec jen byli nadšení a dobří a bojovat jsme chtěli vesele! Víš, celá všednost jak nám k smíchu byla, a jak nám líce rudly do krve, když matka Krása, veliká a bílá, nás políbila v ústa poprvé? Můj drahý hochu, dal jsi s bohem rokům, kdy bořili jsme moudrý světa řád? Číš poesie kypí dále přeci, v sny básníků jdou žebráci i reci – 81 a vypaseným filistrům a mlokům se v děrách dobře daří posavad. Číš poesie, viď, ta nevyschla nám, byť bledé nebe prahlo polednem – pojď, na vzdory těm bojujícím stranám dnes bratrsky ji zase pozvednem! Tak mnohý z nás už cestou pad’ a ztich’, čert jiného vzal nebo štěstí slepé – ó pověz, hochu, při těch přípitcích zda nad lásku nás blažilo cos lépe? A náš-li prapor za jitra byl bílý, a měls-li tehdy celé srdce mé, my bělost jeho jistě nezradili a svorně pod ním dále jedeme. Tak jistě cítím, že se tiskneš ke mně, ať svírám pěst či perlící se číš, a oběma nám celá kvete země, a Láska s Krásou oba líbá jemně, a z jitra jedem novým jitrům blíž. Už mnohý mlok se po ta léta splet’ a mnohý ještě zrakem po nás střílí: máš na krku ten vzácný amulet, jejž svorně jsme si tenkrát zavěsili? Víš, vyšel z ohně nesmrtelné Krásy a z vůle její na pout byl nám dán a na prsou hřál jako dívčí vlasy, neb svatou Láskou byl prý dotýkán. Rci, básníku, zda možno zradit jej, když všední hlupství hodlá kupčit s námi? 82 Jen zpívat, líbat byl náš obyčej, rvát s filistry se písní kaskádami, vše zbožňovat, co směje se a září, vše pošlapat, co v bahně mohlo růst, vše překonat, co pro zisk jen se daří, a čerpat sílu, opojit se kvítím ať z toho světa, který kypí žitím, ať z knihy básní, s měkkých ženských úst. Ba, drahý hochu, my jsme milovali, a toho citu nedotkne se změna, nám v dlouhý život, v úspěchy, jež šálí, je poesie láskou prosycena. Číš poesie zvedám, druhu, tobě a chci se s tebou zpíti k závrati, když ohněm planou naše srdce obě, a sama Láska v náruč padá ti! Víš, drahý hochu, co to bylo touhy – hleď, tolik krásy z oněch dob nám zbylo! Svět sváří se, a vše je přelud pouhý: nám v očích přec se nebe zrcadlilo, nám v duších vše se na písně jen slilo! A slunce svítí! Do srdcí nám svítí, a jenom hlupci ve tmách nezří ho – my přece směli ve své písně skrýti cos ryzejšího a cos lepšího! Sem ruku v ruku! Prapor náš byl bílý a naše srdce dobrá, příteli, my jejich touhy jistě nezradili a v nové boje jedem veselí. 83 Hleď, víno hoří v číši křišťálové, a bratrsky zas v náruč tisknu tě, nám nad hlavami spějí noví snové a mají zářné, bílé perutě. Žij, zpívej, miluj! Krása kyne ti a půjde s námi v světa žár i chladno, sto nových písní našich rozletí se v její svaté, věčné objetí – svět přec je krásný! Bratře, dopij na dno! (1894)
84