ZA SRDCEM REKOVÝM

ZA SRDCEM REKOVÝM V den smrti Rašínovy
Rád byl bych při vás do skonání světa! Neruda Hodil své srdce v odvážnou seč, kde hřměla nejvíce, a bylo to srdce jak zvon, bylo jak vichřice, vzkřiklo, zakřiklo, překřiklo – a zase nanovo ku předu, ku předu letělo to srdce rekovo. Letělo, volalo s Nerudou: „A zas mne mršťte dál!“, však vášnivě samo se mrštilo tam, kam se kdekdo bál, a jestliže jsme drali se přec tmou a trnovím, to jenom za srdcem, za srdcem, za srdcem rekovým. Však já je zaslech’ jinak bít: na krbu hodiny důvěrně, takořkatakřka šeptem tikají tak v soulad rodiny, včerejška vděčně vzpomenou, zítřek už zdravíce, však dnešek, ten skutečný dnešek povědí nejvíce. Sedí tu žena, děti, přátelé, úžasem zoufalí: jaké to příšerné ticho – hodiny ustaly! Jaké to nádherné ticho: v svém rozvášnění zlém umlkla náhle a mlčí a mlčí česká zem! Ale to srdce rekovo zvedá se z mdloby nanovo, jak zvon a jako polnice, nejvíc jak vichřice už letí vlastní silou dál, už mizí pohledu a burcuje a lomcuje ku předu, ku předu, ku předu! 118 Ku předu, ku předu, ku předu a všichni za ním dá „přes věků rozhráň, za kynoucí leta“, všem se nám rozdal, za všechny se dal – chce tu být při nás do skonání světa! (18. února 1923)
119