PSÁNO IGNÁTU HERRMANNOVI

PSÁNO IGNÁTU HERRMANNOVI
Sám jsem doma. Nedočkavě vlastní srdce slyším bíti, jakoby teď po vší vřavě chtělo se mnou promluviti... O těch, kdož už dotrpěli, usmířeni hrobů tmou? O těch, kteří nezemřeli a přec pro mě mrtvi jsou? Život můj byl samá sázka, porůznu se leckam schýlil, život můj byl samá láska, a já tolikrát se zmýlil! Vztáh’ jsem ruce na vše strany do široka daleka, zřel jsem velké činy, plány, málokdy však člověka. Člověka, jenž nenachýlí přesvědčení nad pohodlím, člověka, jejž neomýlí, že se k jiným bohům modlím. Člověka, jejž nedojímá, co je milo nemilo, člověka, jenž mluví zpříma, třeba by to ranilo. K němu se vším, co je mého, co bych neřek’ pranikomu, 89 do poustevny duše jeho tiše vejít jako domů, v oči se mu zpříma dívat, otevřít mu srdce hned a tak s ním se pousmívat na ten širý boží svět. Sám jsem doma, noc se krátí, v duši se mi rozjasnilo, jakobych měl zúčtovati všechno, co mi v světě milo, jakoby už po všem bylo, co kdy v srdci zazebe, v duši se mi rozjasnilo – a já vzpomněl na tebe! A tak prostě, tvým jak zvykem, ale spolu hodně vřele chtěl bych ti to říci s díkem, že tě rád mám z duše celé. Sám jsem doma, noc se krátí, je nás málo, ty to víš, svět se proto neobrátí – ale ty mi rozumíš! (1901)
90