PO PREMIÉŘE „MIDASOVÝCH UŠÍ“

PO PREMIÉŘE „MIDASOVÝCH UŠÍ“
Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna, v nějž přízrak noci posupně se řítil jak smrti zvěst či únava jak bolná, a básník jeho poslední tón chytil. V té době nudy, běd a resignace tys ještě, mistře, zaslech’ píseň jeho, v snech tvého ducha ozvala se sladce tak plna tónů, jasu kouzelného. A pocit divné nostalgie schvátil tvou celou duši, která září velká, tys v Helladu se rytmem snů svých vrátil, kde zpívá slunce a kde zima nelká. Tak viděls jaro v každém země ryse, kdy skrývají se nymfy za křoviska, Pan usnuvší v tvé písni probouzí se a znovuzrozen vesel v syrinx píská. V zem obrozenou Helios se dívá, hněv titanů rve šeré hádu přítmí, a Afrodité zářící a snivá se nad ztišené moře zvedá rytmy. To v očích faunů chlípné vášně hasnou, a poklady své otvírají hory, svou poesii, Panthalis svou krásnou, když vítěz vedeš v stíny sykomory. 61 Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku, jež pod tvou nohou do mlhy se tříští, syn Hellady a bratr středověku a velký otec zářné doby příští. V hrob setmělý den zpátky padá ke dni, však nad tebou se věčná krása shýbá a záři tu, jíž nevidí svět všední, v tvém velkém čele s němým díkem líbá. (1890)
62