PADESÁTILETÉMU BÁSNÍKOVI

PADESÁTILETÉMU BÁSNÍKOVI
Sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém, tam tiše krásno, jako v záři bývá, když zadýchána vlahým večerem zem usmířena k obloze se dívá. Tvé jaro bylo slavno zázraky, tvé léto velké úrodou i sklizní, a jeseň tvoje v modré soumraky jen smířením a dobrodiním vyzní. Lán české země, věky zdeptané, byl tebou vzkypřen, bratře slavných věků, a co v tvých stopách věkům zůstane, zem českou přeční, svítíc po daleku. Šels na hory a ved’s tam druži svou, sto cest jí kácels lidstva ve pralese, a s vrcholů tvých dálnou nádherou tvůj celý národ pyšně rozhlédne se. Zda dnes to cítíš, že jsi nešel sám, byť různé cesty k tvému vedly cíli, že na vzdory všem tmám a útrapám jsme s tebou, otče, na těch cestách byli? V den, kdy je slavno kolem tebe zas, kdy s přáteli i nepřítel se klaní, ó dovol, otče, jenž jsi vedl nás, být tobě nejblíž, dlaň svou ve tvé dlani! 66 Ó dovol, mistře, vůdce, příteli, nám pro květy se u tvých nohou shýbat a za všechen dar ducha přeskvělý i člověka, ne básníka jen zlíbat! Zřít orly tvoje, kterak v mraků brod se vznesli v mladém perutí svých trysku, a při tom vděčně, jak tvých synů rod, tvé drahé srdce cítit tlouci v blízku! Krev tvoje jsme, a cokoliv je z nás, ať třeba chvíli na světě to žije, ať slabo to, ať silno pro zápas, je z ducha tvého, ze tvé harmonie. Tvé pohoří ční v ústret časům všem, a na úpatích jeho jaro mládne, sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém – tam říše je, kde slunce nezapadne. (17. února 1903)
67