POHŘEB JULIA ZEYERA

POHŘEB JULIA ZEYERA
Chlad zimní noci pokrývá Vyšehrad, ó Vyšehradu básníku dumavý, kde poprvé spíš opuštěný pod širým, hvězdnatým naším nebem. Je dalek povyk ulic a náměstí, křik nedoléhá k tobě tam kramářský, a z němých hlubin Vyšehradu minulost vztahuje k tobě ruce. Ta velká, bájná, pohanská minulost, ať pravdou byla, tebou ať vysněná, však velkolepá, heroická, stvořená pro věky z vůle tvojí. Zem česká dýše pod tebou z hluboka, a s výše hvězdy rojí se nad tebou – své rodné zemi zcela vrácen, hvězdám jsi odvěkým přece bližší. A tys tu zemi vášnivě miloval, ne křikem hesel, v povyku stranickém, však pýchou její minulosti, tesknotou uvadlých dějin jejích. V střed města dolů sešli jsme s večerem, a sám jsi zůstal nad námi vysoko, i po smrti v té strmé výši, povždy kde za živa dlíti doved’s. 87 Ó hrdý kníže, poslední šlechtici, jenž z lidí českých do pozdní doby zbyl – kdo dole v Praze mohl říci tebe že pyšného zcela chápal? Rváč na ulici, jenž se zve vlastencem, mdlý omrzelec, vlastí jenž pohrdá, těm všem už zdáš se staromodní, tebou ač přišli sem koketovat. Ó štěstí ještě, z večera odešli, a tys v té výši zůstal pak sám a sám, hvězd myriady nad svou hlavou, za lůžko tvrdou zem českou maje. Ó jak je Praha překrásná z večera v té mlžné dálce, za zpěvů zvonů svých! Ty nemusíš už sejít dolů, poslední šlechtici z českých lidí... (I. února 1901)
88