SMRT ANTONÍNA DVOŘÁKA
Dí historie: v století patnáctém
ryk českých bojů zachvíval Evropou,
kde zahřmělo to, nevěděli,
bouří však daleký svět se třásl.
I přešla léta, minula staletí,
zvuk jiný zazněl, přeletěl ocean;
kde rozechvěl se, nevěděli,
celým však světem se rozezpíval.
To z české země znělo to podruhé,
však jako píseň sladká a hymnická,
a po všem světě jako tehdy
lidé si říkali: „Češi táhnou!“
A v nejskvělejší zátopě zvukové,
když kdekdo vzbuzen, přítel i nepřítel,
a když to znělo nejslavněji,
z rytmů těch vykřikla disonance.
Dnes vykřikla to – struna je strhána!
V ráz ztichly tónů vítězné kaskády,
a česká země otvírá se
přívalům slavného vodopádu.
Zas od hor k horám štká to a burácí,
svět jako druhdy naslouchá s úžasem,
a po prostranstvích cizích zemí
jediné jméno si opakují.
99
Vždy k smrti smutná, slavná jen bolestí,
vždy rozjitřena ranami osudu
je česká duše... Dálné hory
ozvěnou její bol říkají si.
(I. května 1904)
100