SLOKY
Sytý, čistý jako víno, v rhytmus verše zakletý,
krásný obraz v duši mojí narodil se před lety.
Snad že tenkrát akát kvetl, vonný jak mé ženy vlas,
snad že jasmín na krk její stříbrné své hvězdy třás’,
letní noc snad opojivá objímala bledou zem,
snad že tenkrát ústa moje zahořela polibkem:
[17]
nevím o tom okamžiku, ale jistě krásný byl,
že ten obraz v duši mojí zázrakem se narodil.
Po léta v mé duši žije, svítí všemi barvami,
kouzlo ryzí, vzácné básně do dna duše vrhá mi,
cítím velkou sílu její, tuším její linie,
jako píseň Mussetova zářící a svěží je,
vášeň hoří v slokách jejích, horoucností prohřátá,
vlní se a oddychuje jako prsů poupata,
světlo nálad rozechvělé zapadá v ní v náruč tmám –
ale stále verš jen jeden z celé básně v duši mám!
Po léta v mé duši žije, čist jak víno, mlád jak sen,
barevný a roztoužený – ale věčně nezrozen.
Verši, čím je krása tvoje, čím tvůj rhytmus, jas a cit,
čím tvá vůně, čím tvé tvary, když jich nelze vyslovit?
Necitelný, neuprosný v duši mojí dřímej dál,
bolestný jak muka matky, hrdý jako ideál,
kletbou buď mé tvůrčí síle, která stále klne ti,
myšlénku i formu volej stále v nové oběti,
[18]
ženu svou když v náruč tisknu, rozpaluj mne jejím rtem,
když mne nová touha schvátí, směj se jejím úzkostem,
zotročuj mé dlouhé noci, plaš můj sen a rvi můj cit –
ale znikni, ztrať se navždy, kdybych tě chtěl vyslovit!
[19]