ODDANOST
MDCCCXCVI
[3]
SVÉ ŽENĚ
[5]
Hleď, západ shasíná a cesta daleká!
Hleď, západ shasíná a cesta daleká!
– Kam spěcháš? Ke hrobu! Ó postůj chvíli přece!
Noc bude hluboká – zda tebe neleká?
– Hleď, purpur oblohy jak roztál v modré řece!
Jsou kraje bez lidí a vzdálen je náš cíl.
– Bůh v hmotu zakletý tu tiše mluví s námi.
Děs mrtvé samoty nás tady zachvátil.
– Ó ticho bez konce! Pojď, usnem pod hvězdami.
[7]
NÁVRAT
V mou duši vešla Hrdost moje
– tak dlouho jsme se neviděli! –
a její roucho strháno je
a v jejím boku rány zely.
„Ó sestro moje“ – Láska děla
a její ňadra zvlnil vzdech –
„jdeš unavena, zdrána celá,
tak navracíš se po letech?“
[8]
I zářná Krása v mojí duši
hlas pozvedla, ta božská, sladká:
„Ó moje dcero, v světa hluši
chceš zhynout dřív než tvoje matka?“
A Práce, která se mnou bděla,
ta děla klidným hlasem svým:
„Dost pro tebe jsem vytrpěla –
já tebe, sestro, zachráním!“
[9]
JESEŇ
Je starý, pustý zámek, kde slunce záplava
si v zamlžených oknech jak víno zahrává.
I veranda je pusta, kde plával slunce žár,
a v barokních tam vasách tlí listí mrtvých jar.
Pojď, po rozbitých schodech my sejdem k aleji,
tam rudnou smutné buky a toužně šumějí.
[10]
Ó jaká divná touha! Park spustnul v neladu
a hýří v pozdní kráse a v barvách západu.
Hleď, divoké jen víno tu bují v puklých zdech...
Kdo naposled as tady utrh’ v záhonech?
Kdo naposled as tady, když odkvet’ všechen květ,
ven vyšel v pole z parku a nevrátil se zpět?
Leč v lících amorettů zde starý úsměv zbyl
a dnešní tichý západ jej znova pozlatil.
Zdi zámku, rudé kdysi, jsou smyty vichřicí
a znova rudnou nyní v ten západ zářící.
Jde tudy divná touha, jde všecka nesmělá –
rci, co tu žilo kdysi, zda zniklo docela?
Vždyť smál se i ten Satyr, plál slunce záplavou,
ač ve svou náruč tiskne už Nymfu bezhlavou.
A v mřížoví vrat starých, jež zbyla rozbita,
a v sochách pod balkonem jsou hnízda ukryta.
Pták zas je najde z jara, až přijde z jižních cest.cest,
až v zapadlém tom parku vše znova bude kvést,
[11]
Víš, kterak v zářném létě, když zbloudili jsme sem,
tu kvetly štíhlé malvy a plály úbělem?
A teď tu jeseň hýří – zda cítíš země dech,
jak tiše, tiše dřímá, jak usne v úsměvech?
Tak tiše snila tenkrát, tak usne za sto let,
až ve svém hrobě dávno už budem práchnivět.
[12]
My vyšli mládím opilí
My vyšli mládím opilí
– víš duben byl a kvetly keře –
a v slunci modří motýli
se chvěli jitra při nádheře.
Kam jejich modrý zázrak zapad’,
tam plálo nebe na chvíli,
my nemohli jsme ani chápat,
že zemrou, než se nachýlí
v hor věnec den ten spanilý.
Víš, červen byl a růže kvetly
a tvoje líce zářily
a v slunci zářil vlas tvůj světlý,
v nějž paprsky se chytily.
[13]
My nemohli jsme ani chápat
– tak plálo nebe na chvíli! –
že letní slunce spěje v západ
a v lesy až se nachýlí,
že zhyne den ten spanilý.
Hleď javor rudne v stínu skal –
to bude říjen, moje ženo!
Jak modrým vínem v dál a v dál
je v přírodě vše opojeno.
A v modrých lesích rudne západ
a do modra se rozptýlí –
my nemůžeme ani chápat,
že zemřem, až se nachýlí
v noc neznámou den spanilý!
[14]
VEČERNÍ PÍSEŇ
Když se večer sklání
nad rybníky, nad nivami,
slyš to tiché lkání,
houštím, lesy, planinami!
Vstalo z vůně kraje,
z hustých korun starých stromů,
cesta vydechla je,
kudy brav šel z pastev domů.
[15]
Za sluncem se neslo,
za oblaky, jež se honí,
v nízké meze kleslo,
mateří kde douška voní.
Věř, to duše všeho
v stlumená se dívá lada,
z ticha velikého
stlumený ten nápěv skládá.
Touží po měsíci,
který vyjde v příští chvíli,
přes rybníky spící
paprsek svůj táhna bílý.
Slyš, ta hudba snivá
houštím, lesy, planinami!
Duše všeho splývá
s květinami, s tvorstvem, s námi.
Splyne se vším němě
korunami starých stromů –
pojď, tu duši země
neseme si v duších domů!
[16]
SLOKY
Sytý, čistý jako víno, v rhytmus verše zakletý,
krásný obraz v duši mojí narodil se před lety.
Snad že tenkrát akát kvetl, vonný jak mé ženy vlas,
snad že jasmín na krk její stříbrné své hvězdy třás’,
letní noc snad opojivá objímala bledou zem,
snad že tenkrát ústa moje zahořela polibkem:
[17]
nevím o tom okamžiku, ale jistě krásný byl,
že ten obraz v duši mojí zázrakem se narodil.
Po léta v mé duši žije, svítí všemi barvami,
kouzlo ryzí, vzácné básně do dna duše vrhá mi,
cítím velkou sílu její, tuším její linie,
jako píseň Mussetova zářící a svěží je,
vášeň hoří v slokách jejích, horoucností prohřátá,
vlní se a oddychuje jako prsů poupata,
světlo nálad rozechvělé zapadá v ní v náruč tmám –
ale stále verš jen jeden z celé básně v duši mám!
Po léta v mé duši žije, čist jak víno, mlád jak sen,
barevný a roztoužený – ale věčně nezrozen.
Verši, čím je krása tvoje, čím tvůj rhytmus, jas a cit,
čím tvá vůně, čím tvé tvary, když jich nelze vyslovit?
Necitelný, neuprosný v duši mojí dřímej dál,
bolestný jak muka matky, hrdý jako ideál,
kletbou buď mé tvůrčí síle, která stále klne ti,
myšlénku i formu volej stále v nové oběti,
[18]
ženu svou když v náruč tisknu, rozpaluj mne jejím rtem,
když mne nová touha schvátí, směj se jejím úzkostem,
zotročuj mé dlouhé noci, plaš můj sen a rvi můj cit –
ale znikni, ztrať se navždy, kdybych tě chtěl vyslovit!
[19]
Kde naše štěstí? Bylo, jest a bude,
Kde naše štěstí? Bylo, jest a bude,
v žhavé touze plálo, v oddanosti dříme,
z každé snahy naší narodí se všude,
krví srdcí vlastních zas je vykoupíme.
Vesna obrodí se v milionech tvarů,
v milionech srdcí naše ideály,
v záští protivníka, v utrpení žáru,
v polibcích i z hrobů, jež jsme oplakali.
Vidíš hasnout slunce, moje drahá ženo?
Rci, zda navždy shasne, dnes když vykrvácí?
Odvěkou svou silou bude vykoupeno...
Kde je naše štěstí? V lásce, v dobru, v práci.
[20]
EPITAF
Tvůj bratr stlel zde ve tmách mohyly –
mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!
Prach jeho dál zas víří ve světle,
sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.
Viz modré nebe, poslyš lesů kvil –
v tu nesměrnost se zase navrátil.
A přece plač a k rovu skloň se níž:
on žije dál – však neví o tom již.
Plač, poutníku! I v růži rozvité
on žije dál – a nezří krásy té!
[21]
Ať pod mrakem či v záři hvězd,
ať za jara či v jeseň chudou,
květ bude přece dále kvést
a květy stále vonět budou.
Ať v bolestech či šťasten snad,
ať vášeň jej či mdloba schvátí,
přec bude člověk v světě rád
a smrti bude vzdorovati.
A kdybys jeden zlomil květ,
sto jiných bude kvésti zase,
a budou v slunce pohlížet
a voněti v své něžné kráse.
A my, byť vzdáni náhodě,
přec ve svém žití najdem chvíli,
kdy budem vděčni přírodě,
že jsme se vůbec narodili.
[22]
ROMANCE
O MODRÉM KVĚTU
Sníh lilií plál, růží nach,
zem nořila se do nebe
a na lukách i v zahradách
vše kvetlo, plálo pro tebe.
A pro tebe ten širý svět
byl královstvím, jež nezná pout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
[23]
Ta duše květu průhledná,
již nahou chtěl jsi vidět kvést,
ti prchla v modro beze dna
a znikla v bílé záři hvězd.
V ráz tisíc duší za ní hned
a pro tebe tam chtělo plout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
Teď jedem krajem bez mezí
a vstává noc, a vstává den:
tvůj krunýř, hrdý vítězi,
jak je tím květem ozdoben!
Když v jeho srdce vtiskneš ret,
noc ukryje se v mraků kout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
A jedem v písni šalmají
a věnčený ti kyne cíl
a krásné ženy jásají:
„Hle miláček náš zvítězil!“
Jim hoří v srdcích vášní vznět,
bys jejich srdce spálil v troud –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
[24]
Ó co se ctnosti rádo vzdá
a samo v náruč urve tě,
ó co se hrdých plánů zdá,
ó co je slávy na světě!
A pro tebe ten širý svět
byl královstvím, jež nezná pout –
jen onen květ, ten modrý květ
jsi neměl utrhnout!
[25]
Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,
Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,
když pomyslím, že žena trpí vždycky,
již tím, že s námi osudy své spojí,
ať pro vzlety či život prosaický.
Když pro vzlety, to trpí neskojena
tím věčným žárem naší duše vlastní –
když pro prósu, to trpí unavena,
ať sklamáni jsme nebo málem šťastni.
Vždy v slastech matky bolest pozná dříve
a pokoří se, muž kde stojí hrdý,
a ve své dlani hřející a tklivé
pak cítí náhle práce mozol tvrdý.
[26]
Mne bolí to, že čistou duši tvoji
jsem spálit musil vlastní duše žárem
a za ten žár se v trpkém žití boji
má láska bude chudým jenom darem.
A přece v nocích, sám kdy bdím v svém loži,
zas k tobě volám: „Zůstaň pro vždy se mnou,
buď spíše žena nežli anděl boží
a ženskostí svou prozař noc mou temnou!“
Vše dal bych tobě, ale z duše mojí
ti zbude sotva trpký osud lidský –
a víc než jindy cítím lásku tvoji,
když pomyslím, že žena trpí vždycky!
[27]
VANITAS
Já krásnou báseň kdysi čet’,
já k smrti tehdy vzrušen byl –
leč po řadě let,
když znova jsem tu báseň čet’,
já vzrušení to necítil.
A v herbáři mém voněl květ,
on barvami se, vůní chvěl –
a po řadě let
byl suchý, žlutý onen květ,
já jeho krásy neviděl.
[28]
Já na prabábu vzpomněl hned,
ta měla robu, padlý sníh –
leč po řadě let
ta roba z mody vyšla hned
a dnes je k smíchu její střih.
A mojí duše divný vzlet,
jenž o věčnosti kdysi snil,
ó po řadě let
mne k vtipům dráždil onen vzlet –
a já se přece zasmušil.
A moda, báseň, vzlet i květ
v své divné kráse záhadné –
vše po řadě let
tu musí zblednout jak ten květ
a jak ta moda uvadne.
Jen to, co cítíš v duši tkvět’,
ať práce to či lásky skvost,
to po řadě let
snad v jiných duších bude tkvět’ –
ó básníku, měj na tom dost!
[29]
Ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá
Ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá
a po dnech touhy tolik se nám stýská,
čím v minulost se oko déle dívá,
tím víc nám bude souzená noc blízka.
Chci obrodit se v tobě jako vesna,
jež v zimách na rtech milujících zpívá,
chci v náručí tvém procitnouti ze sna –
ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá!
Čím chtěl jsem bát, čím nesměl jsem se státi,
tím ideálem duše požehnané,
ať aspoň tebou na svět se zas vrátí,
v tvé bytosti ať skutkem se mi stane.
[30]
Pak ať si v zimách sníh v mé vlasy sněží,
ať pot mé práce loká lačná bída:
tvá oběť byla zázračná a svěží
a jako Seraf hrobku snů mých hlídá.
Snad bylo hříchem mojí minulosti,
že větší byla touha má než síla
a vášní zlomena že o věčnosti
přec rozjitřená moje duše snila.
Dnes ve tvou duši věčně mladou ztracen
rád zapomenu, co je v světě bolu,
vždyť život náš byl aspoň láskou zlacen –
ó dej mi ruku, půjdem dále spolu!
A přej mi jenom za tu lásku svoji,
jež změnila se ryzí do oběti,
by v zápasech a v únavách a v boji
mé dlaně mohly pro tě krváceti!
E: pk; 2004
[31]