VEČERNÍ PÍSEŇ
Když se večer sklání
nad rybníky, nad nivami,
slyš to tiché lkání,
houštím, lesy, planinami!
Vstalo z vůně kraje,
z hustých korun starých stromů,
cesta vydechla je,
kudy brav šel z pastev domů.
[15]
Za sluncem se neslo,
za oblaky, jež se honí,
v nízké meze kleslo,
mateří kde douška voní.
Věř, to duše všeho
v stlumená se dívá lada,
z ticha velikého
stlumený ten nápěv skládá.
Touží po měsíci,
který vyjde v příští chvíli,
přes rybníky spící
paprsek svůj táhna bílý.
Slyš, ta hudba snivá
houštím, lesy, planinami!
Duše všeho splývá
s květinami, s tvorstvem, s námi.
Splyne se vším němě
korunami starých stromů –
pojď, tu duši země
neseme si v duších domů!
[16]