JESEŇ
Je starý, pustý zámek, kde slunce záplava
si v zamlžených oknech jak víno zahrává.
I veranda je pusta, kde plával slunce žár,
a v barokních tam vasách tlí listí mrtvých jar.
Pojď, po rozbitých schodech my sejdem k aleji,
tam rudnou smutné buky a toužně šumějí.
[10]
Ó jaká divná touha! Park spustnul v neladu
a hýří v pozdní kráse a v barvách západu.
Hleď, divoké jen víno tu bují v puklých zdech...
Kdo naposled as tady utrh’ v záhonech?
Kdo naposled as tady, když odkvet’ všechen květ,
ven vyšel v pole z parku a nevrátil se zpět?
Leč v lících amorettů zde starý úsměv zbyl
a dnešní tichý západ jej znova pozlatil.
Zdi zámku, rudé kdysi, jsou smyty vichřicí
a znova rudnou nyní v ten západ zářící.
Jde tudy divná touha, jde všecka nesmělá –
rci, co tu žilo kdysi, zda zniklo docela?
Vždyť smál se i ten Satyr, plál slunce záplavou,
ač ve svou náruč tiskne už Nymfu bezhlavou.
A v mřížoví vrat starých, jež zbyla rozbita,
a v sochách pod balkonem jsou hnízda ukryta.
Pták zas je najde z jara, až přijde z jižních cest.cest,
až v zapadlém tom parku vše znova bude kvést,
[11]
Víš, kterak v zářném létě, když zbloudili jsme sem,
tu kvetly štíhlé malvy a plály úbělem?
A teď tu jeseň hýří – zda cítíš země dech,
jak tiše, tiše dřímá, jak usne v úsměvech?
Tak tiše snila tenkrát, tak usne za sto let,
až ve svém hrobě dávno už budem práchnivět.
[12]