Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,
Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,
když pomyslím, že žena trpí vždycky,
již tím, že s námi osudy své spojí,
ať pro vzlety či život prosaický.
Když pro vzlety, to trpí neskojena
tím věčným žárem naší duše vlastní –
když pro prósu, to trpí unavena,
ať sklamáni jsme nebo málem šťastni.
Vždy v slastech matky bolest pozná dříve
a pokoří se, muž kde stojí hrdý,
a ve své dlani hřející a tklivé
pak cítí náhle práce mozol tvrdý.
[26]
Mne bolí to, že čistou duši tvoji
jsem spálit musil vlastní duše žárem
a za ten žár se v trpkém žití boji
má láska bude chudým jenom darem.
A přece v nocích, sám kdy bdím v svém loži,
zas k tobě volám: „Zůstaň pro vždy se mnou,
buď spíše žena nežli anděl boží
a ženskostí svou prozař noc mou temnou!“
Vše dal bych tobě, ale z duše mojí
ti zbude sotva trpký osud lidský –
a víc než jindy cítím lásku tvoji,
když pomyslím, že žena trpí vždycky!
[27]