Elegie.
Dřímej, moje sladká paní, lilie ty ulomená,
křečovitě dech tvůj sténá, pokaždé mé srdce raní,
bledé luny líné plání padá tobě na ramena.
Nocí leží po polštáři tvoje vlasy rozcuchané,
slza má v jich proudech plane, hlava má se v noc tu sklání,
ale dech tvůj vždycky zmaří sny mé ve smrť skolébané.
Noc tvých vlasů jedovatá černé květy chová v klíně,
s rosou žhavou ve hlubině, kterouž otrávit nás chvátá,
vlhká je a chladem jatá, vleče v kraj se smutně, líně.
My v tom kraji zabloudili, noci děs nám hrdlo škrtí,
výčitek tam vyjí chrti, hrůza při tom skuhrá klatá
a ty sny, jež nám tu zbyly, ničí svojí mraznou smrtí.
Odtud není vyváznutí; – slyšíš, jak se pomsta směje?
Sleť jen v propasť beznaděje resignace na peruti,
[30]
tam v ten smrti jícen dutý černých kštic tvých noc nás skreje.
Víckrát tam v té smutné pláni tvoje duše nezasténá
výčitkami unavená: v noci, vše jež k smrti nutí,
dřímej, moje sladká paní, lilie ty ulomená!
31