PADAJÍCÍ HVĚZDY.
BÁSNĚ
JAROSLAVA KVAPILA.
V PRAZE 1889.
NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISK A PAPÍR ALOISA WIESNERA
[3]
PAMÁTCE
SVÉHO DĚDA.
[5]
Allez, ô blanches exilées – – –
Leconte de Lisle.
[6]
Obsah
Str.
Padající hvězdy9
Valčík10
Paprsky měsíce12
Květiny14
Profil15
Duše květin16
Slzy19
Bílé růže21
Uzavřené rety22
Klavír24
Karneval25
Akáty28
Jasmín29
Elegie30
Balada o mrtvé luně32
Notturno34
Noční fialy36
Stará melodie37
Mrtvému dědu38
Černé květiny39
Noc v lese40
Noc ve městě41
[7]
Měsíc42
Neznámá židovka44
Kočky46
Bláznivé rondeau47
Potulný zpěvák48
Kytara 50
Balada v jeseni 51
Housle 53
Podzimní rondeau 55
Západ slunce v Alpách 56
Měsíci 57
Sloky 58
Španělské rondeau 59
Krvavé slunce 60
Jezera 61
Hebrejská melodie 62
Básníkova jizba 64
Zimní rondeau 65
Měsíc v mlze 66
Nervosní básníci 67
Vidění básníka 69
[8]
Padající hvězdy.
Velikou vásu, samý jas,
roztříštil bůh a hodil v svět,
její teď záře zlatý sled
jste vy, ó hvězdy, den když zhas.
Duši mou rovněž v jeden ráz,
mystický v které voněl květ,
– velikou vásu, samy jas –
roztříštil bůh a hodil v svět.
V neznámo, střepy, jděte zas,
odkud jste přišly, leťte zpět
v nesměrna kouty, v propasť let:
naplniž vesmír každá z vás,
velikou vásu, samý jas!
[9]
Valčík.
Jako květ jsi vonný, bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Na břehu, slyš, flétna kvílí,
umlká a volá zase,
pláče teď a jásá chvílí,
povídá snad o tvé kráse,
čarovný ty květe bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Letní noc je vlahá, tichá,
a my v kraji sami, sami,
jenom jasmín vůní dýchá,
měsíc svítí nad vodami.
Srdce moje touhou vzdychá:
jako láska připadá mi
letní noc ta vlahá, tichá,
v níž my sami, sami, sami.
O tak nyní chtěl bych mříti
tebe maje ve objetí,
hledět v zrak, jenž touhou svítí,
[10]
v líc, když nachem zaplane ti,
jenom na tvých retech sníti,
neznat bouř, jež krajem letí,
tiše jak tón flétny mříti,
tebe, drahá, ve objetí!
11
Paprsky měsíce.
Padejte, měsíce paprsky zářící,
v magickém plápolu na střechy, do ulic,
na bledé obloze zastav se, měsíci.
Stříbrný štíte ty, snivou jenž lesklou líc
k zemi sem obracíš letící prostorem,
v nesměrnosť dalekou mizící víc a víc.
Zatím co letní noc hvězdného šatu lem
na bedra obrovská vesmíru rozkládá,
do duše padej mi magickým plápolem.
V svitu tvém pršícím usnuvší na lada
cosi jak mrtvých duch procitlý ve hrobě
v přelud se chvějící skládá a zapřádá.
Ženy vy, fantómy v zářící podobě,
na které zapomnít musil jsem na věky,
mládí mé, ruce své rozpínám po tobě.
[12]
Padejte, paprsky, ve prostor daleký,
vesmírem padejte, ozařte celou zem,
ve prales padejte, do pouště, na řeky.
Fantómy zářící, hvězdným svým plápolem,
velikým, chvějícím paprskem měsíce
padejte do duše, na bledý její lem,
zpívejte, jásejte hoříce, záříce.
13
Květiny.
Ty květy, jež tě otrávily,
jsi za živa tak ráda měla:
sníh lilie, jež chví se celá
i kamelie kalich bílý.
Pak narcis, květ jenž v touze chýlí,
a jasmín, jenž se nocí bělá: –
ty květy, jež tě otrávily,
jsi za živa tak ráda měla.
A když jsi – k nám jak zabloudilý
sen andělů – v své rakvi dlela,
jen v chladném sněhu tvého těla
a ve tvých mrtvých tazích zbyly
ty květy, jež tě otrávily.
[14]
Profil.
-L. J.-
Květ nádherný, pln vůně opojivé,
jste nad shon všední krásou povznesena,
a my co vášní v bouři mřeme divé,
vy andělská jste v snů svých záři žena.
Já na Indie myslím lotos bílý,
jejž čistá luna líbati smí pouze,
jenž v řeky proud se nikdy nenachýlí
a k nebi vzhlíží v panenské své touze.
Takt valčíku když v snivém kolébání
vás nese krásnou v tanci na Žofíně,
mne divný smutek v hloubi srdce raní,
stesk divoký mi zaplá v duše klíně.
A myslím vždy, sem ve svět beze štěstí
a v nudu, jíž je duše zakalena,
co šťastné touhy dovedla by vnésti
tak božsky krásná, jako vy jste, žena.
[15]
Duše květin.
Já věřím, vůně dech, jenž chvěje květinami,
v jich kalich hrouží se a krouží nad květy,
že vlivem záhadným a v život jdoucím s námi
jak tajná síla je nám v duše zakletý.
A žije v našich snech a chví se v našich retech
– ať dobrý nebo zlý je dech ten neznámý –
tak jako vůně čar se skrývá v jarních květech
a těší, sílí nás, neb vraždí, omámí.
Z žen, jež jsem míval rád, ta vůně květů dýchá
a kouzlo jejich vln můj smutný tiší sen,
ať dechem lahodným jen lehce, tklivě, zticha,
ať proudem opojným, jímž duch je omámen.
Já ženy blouznivé a dobré znal jsem, skromné,
to byly andělé v snů šeři trpící,
ty – ač to neřekly – prý láskou žily pro mne
s tou duší panenskou, s tím nachem na líci.
[16]
A touha tajemná, jež dýchá v beznaději,
mne k slzám dojímá vždy těmi nad květy,
jež v oněch světicích se tichou vůní chvějí
v ty jejich bělostné sny jsouce rozsety.
A byly jiné zas, jež nikdo nepochopil,
mně byly hádankou a tím mne vábily,
jas divný, unylý se v oči jejich stopil
a tichým kouzlem plál zjev jejich spanilý.
V těch ženách cosi lká a jásá, dřímá, stůně,
svět, v kterém vyrostly, je tůní tajemnou,
z níž ony plny vždy své neurčité vůně
svůj kalich zářící a rosou sytý pnou.
A sladkou závratí mne jiných jaly rysy,
z nichž každá vábila jak noční fiala,
jíž v bílých květů tlum se těžká vůně mísí
a mámí duši tu, jež u ní zůstala.
K těm divá, horečná mne uchvátila láska,
mé mladé, smělé sny v dál byly rozváty
a v prudké bolesti, jíž horká hlava praská,
já cítil kvetoucí vždy v létě akáty.
Ó ženy trpící a ženy přetajemné,
i vy, jež vášní žár a touhu jásavou
jste zjevem čarovným vždy probouzely ve mně,
snů vašich vůně mi zas šumí nad hlavou.
17
Však nač ty marné sny a touha po všem štěstí, –
ten život přinese jen bouř a bol a sten:
můj duch je blínem tím, jenž kvete na rozcestí,
až na dno všech svých snů již pro vždy otráven.
18
Slzy.
-M. B.-
Ty, dítě, plakalo’s! Ó jaký žal či snění
ti padlo na duši, že bílé perly její,
všech božích andělů jak čisté políbení,
se tiše slzami ti chvějí v obličeji?!
Ó jistě poranil svět vášnivý a krutý
tvou duši nebeskou a nekonečně tesknou,
že snů tvých modrý květ se bouří chvěje tknutý
a v hnědých očích tvých že démanty se lesknou.
Však z čisté duše té snů vzlétly bílé davy
a v brány nebeské svou průsvitavou rukou
– jak luny svit by pad v klín letní noci tmavý –
už v tónech unylých a harmonických tlukou.
A v nebi dobrý bůh se náhle rozpomíná
a pošle anděly, z nichž každý v usmívání
k mé skráni horečné, již otrávila vina,
svou peruť zářící a rozechvělou sklání – –
[19]
Ó ty jsi plakala, viď, pro mé marné snění
a za mne modlitbou jsi k bohu lkala skrytě: –
ó pro tu lásku radš, k níž navrácení není,
a pro náš mrtvý ráj – ó pro to plač, mé dítě!
20
Bílé růže.
Bílé růže v noční tiš
tajemný svůj šíří dech,
kvetou v létě na hrobech,
na hřbitově, kde ty spíš.
Tělo tvé, to shnilo již,
ale jistě z ňader těch
bílé růže v noční tiš
tajemný svůj šíří dech.
A když nad tvým hrobem výš
spějí hvězdy v zástupech,
sním, že mění noci spěch
v zjev, jejž jala duchů říš,
bílé růže v noční tiš.
[21]
Uzavřené rety.
Tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,
jež čistá duše jen smí z vůle boží píti,
má touha horoucí se marně po nich vzpíná,
ty nechceš znavené sny moje napojiti.
Mne kletbou drtící štve pustým světem žití
a smutnou duši mou jen nuda pálí líná,
co zatím v modlitbě, jež hymnou v duši zní ti,
tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,
Ó dítě moje, rci, tak velká má je vina,
což v bílé duši tvé vše lásky svadlo kvítí,
a víno retů tvých sát budou ústa jiná,
jež čistá duše jen smí z vůle boží píti?
Já vím, že nikdy tvé se zraky neroznítí,
by sluncem zaplály mi v duše lada stinná,
že v spádu všech svých snů, jež v neznámo se řítí,
má touha horoucí se marně po nich vzpíná.
Vím jen, že v pouště ty a lada nehostinná,
kam zavedly mne sny, sám zase musím jíti,
[22]
že marně proklínám svůj život nudou hyna, –
ty nechceš znavené sny moje napojiti.
A ve svých mrtvých tlum až bílá smrť mne chytí,
až zanikne můj duch v klín věčnosti se řina,
stín sotva vzpomínky, jež malou chvíli svítí,
ti lehce přelétne v tom, jak už uhasíná,
tvé uzavřené rty.
23
Klavír.
Tak, v klávesy tluč ospale a zdlouha,
já u tvých nohou ve snů klínu stinném
se spíjet budu melodie vínem.
kde v tónech zpívá nesplněná touha.
A nemysli, co dále s námi bude,
tak v klávesy tluč ospale a zdlouha
a oči přivři dlouhým pláčem rudé.
Ta naše láska báje byla pouhá,
a nežli smutkem pro smrť její zhynem,
své lásky píseň v zamyšlení líném
tak v klávesy tluč ospale a zdlouha!
[24]
Karneval.
Než shasnou světla a než stichne vřava
sem ještě číši, která pokoj dává:
pojď, milá má, než pukne srdce mé,
my ještě chvíli šťastni budeme!
Hřmí pustá vášeň, – hřebec bez otěží,
mrak zapomnění na duši nám leží,
a než nás spilé vzbudí jitra chlad,
v ten divý tanec chci se ještě dát.
Ó viz, jak víří začazeným sálem,
svět celý spil se dnešním karnevalem,
svět nezná bolesť, jež bdí sténajíc
a masku šaška tiskne v blbou líc.
Ty vidíš jenom maškar bujnou vřavu,
jak v její tlupě zvedá hřích svou hlavu,
však v koutě tamtam, jak tiskne k zemi níž
se bledý přelud, jistě nevidíš.
[25]
To kostlivec je vychrtlý a děsný,
jak noční můra přijde tobě ve sny,
spleen života to, jenž tě zachvátí
a strhne k nářkům v lásky závrati.
A roj těch maškar shodí kukli svoji,
a roj těch maškar prchne v hrůzy boji,
když uvidí, jak hnusný přelud ten
též z každé tváře zeje rozškleben.
Pak shasnou světla a noc bude tmavá
a v pusté touze pukne naše hlava,
když uvidíme mlhu v zrcadle
a po podlaze květy uvadlé.
Když jenom slzu ucítíme v oku,
když strašná nuda usedne nám k boku
a dívčí ret a dívčích ramen sníh
nám bude zdrojem pekel velikých.
Ty na mé hrudi budeš zmírat v pláči,
sen o dnech zašlých tobě nepostačí,
ty zatoužíš jen bílé po smrti
a kostlivec ten tebe zaškrtí. – – –
Teď ale jásej v maškar spilém davu,
teď skloň k mým ňadrům šílící svou hlavu
a v onom víru, kde se motá lež,
buď šťastným bláznem, jak jsou jiní, též!
26
Pojď, moje milá, než nám pukne hlava,
sem ještě číši, která pokoj dává, –
a než se v horách ráno zrůmění,
my tady umřem vášní šílení!
27
Akáty.
Když měsíc spí vám ve květech,
jsa vaší prudkou vůní spit,
víc nevěda, co zrak je, cit,
chtěl vydechnout bych slední dech.
A ten by v kalich květů leh,
on v paprsků síť by se chyt,
když měsíc spí vám ve květech,
jsa vaší prudkou vůní spit.
A v množství tónů, v tvarech všech,
a v každé vůni tiše skryt
děv usnuvších by hlídal klid
a lehce chvěl se v jejich rtech,
když měsíc spí vám ve květech.
[28]
Jasmín.
Jsou duše v tobě zaklety,
jež láskou čistou mřely jen,
jichž duch jsa žitím otráven
se změnil tobě na květy.
Tvé hvězdy, parkem rozsety,
jsou svitem v první lásky sen,
jsouť duše v tobě zaklety,
jež láskou čistou mřely jen.
Děv tajemných, jimž na rety
jen cudné touhy padal sten,
a milujících, věrných žen,
a jarních nocí poety
jsou duše v tobě zaklety.
[29]
Elegie.
Dřímej, moje sladká paní, lilie ty ulomená,
křečovitě dech tvůj sténá, pokaždé mé srdce raní,
bledé luny líné plání padá tobě na ramena.
Nocí leží po polštáři tvoje vlasy rozcuchané,
slza má v jich proudech plane, hlava má se v noc tu sklání,
ale dech tvůj vždycky zmaří sny mé ve smrť skolébané.
Noc tvých vlasů jedovatá černé květy chová v klíně,
s rosou žhavou ve hlubině, kterouž otrávit nás chvátá,
vlhká je a chladem jatá, vleče v kraj se smutně, líně.
My v tom kraji zabloudili, noci děs nám hrdlo škrtí,
výčitek tam vyjí chrti, hrůza při tom skuhrá klatá
a ty sny, jež nám tu zbyly, ničí svojí mraznou smrtí.
Odtud není vyváznutí; – slyšíš, jak se pomsta směje?
Sleť jen v propasť beznaděje resignace na peruti,
[30]
tam v ten smrti jícen dutý černých kštic tvých noc nás skreje.
Víckrát tam v té smutné pláni tvoje duše nezasténá
výčitkami unavená: v noci, vše jež k smrti nutí,
dřímej, moje sladká paní, lilie ty ulomená!
31
Balada o mrtvé luně.
Bledým nebem, mořem cest
pohřeb stoupá z noci par,
v květech luk slz plno jest,
země tuší brzký zmar,
pláč, kde zpěv teď, mráz, kde žár.
Průvod táhne vesmírem
mléčnou drahou stoupaje,
víc a víc se blíží sem,
v hlubinách se chvěje zem –
plačte, luna mrtva je.
V středu sboru zlatých hvězd
obláčků, hle, lehký tvar
počíná se v rubáš plést,
splývá jako závoj s mar –
poslední to země dar.
Jdi jen v tupém klidu svém
světem tvarů do ráje,
poslední ten pozdrav vem,
jejž ti ve hrob zapějem:
„Plačte, luna mrtva je!”
[32]
Kterak tvoji ztrátu snést,
milenko ty mrtvých jar?
Stichne pěvců sladká zvěst,
jed jim skane ve pohár,
krása zemře, svět je stár!
A ty háje kolkolem,
v kterých lkaly šalmaje
toužebným svým hlaholem,
budou jako pouští lem; –
plačte, luna mrtva je!
Poslání:
Jdi, má písni, k lidem všem,
rci jim, družko, zoufaje,
kterak v noci zalkal jsem
chvějícím a bledým rtem:
„Plačte, luna mrtva je!“
33
Notturno.
Jdou bledým nebem oblakové bílí
a jejich třísní září měsíc zlatý,
tvá drahá hlava v moře snů se chýlí
a vůně spí ti prsů nad poupaty.
Vzduch chvící se a vůní přebohatý
tvé čelo líbá, které v touze šílí
sníc o azuru, v kterém nocí sváty
jdou bledým nebem oblakové bílí.
Tam andělé své vlasy rozpustili,
svět celý skryl se v jejich vonné šaty,
báň nebes jimi zaplála v té chvíli
a jejich třísní září měsíc zlatý.
Tvůj bílý duch v ten azur rozehřátý
se tiše chví jak motýl zabloudilý,
tam, písně mé kam padly věčnem jaty,
tvá drahá hlava v moře snů se chýlí.
Ty všechny touhy, jež jsme v duši skryli,
zní jejím chrámem jako chorál svatý,
[34]
a na tvých retech chví se nápěv milý
a vůně spí ti prsů nad poupaty.
A moje láska jako přelud vzňatý
v těch tónech šílí, svíjí se a kvílí,
tam za tebou, v ten éther bez podstaty
ti mojímoji snové nekonečnem spití
jdou bledým nebem!
35
Noční fialy.
Já cítím ještě nočních fial dech,
jak voněly a plály v stmělý sad,
když zrak tvůj hořel tichou touhou vzňat,
líc tvá se rděla v teplých pocelech.
A teď, když měsíc labyrinthem střech
sem, kde bdím v touze, jako přelud padpad,
já cítím ještě nočních fial dech,
jak voněly a plály v stmělý sad.
Co zbylo nyní z letních nocí těch
v mou věčnou nudu, v níž bych umřel rád?
Ó z lásky sadu, jenž mi v srdci svadsvad,
z těch květů, které kvetou na hrobech,
já cítím ještě nočních fial dech.
[36]
Stará melodie.
Má matka hrává starou melodii,
to jednu z těch, jež ze života vesny,
jež z mladé touhy v duši zůstaly jí, –
a při těch tónech s pláčem klesám ve sny.
Je plna smutku ona píseň stará
a v jejím stesku cosi ozývá se,
čím voní květy uvadlého jara,
když po letech je v knize najdem zase.
Tím svadlým květem je i srdce moje:
cos voní v něm, však je to plíseň hrobu,
v němž moje žití provždy ukryto je.
A matka má až v jeho svadlou zdobu
kdys po letech své dobré upře zraky: –
ó vím, má matka bude plakat taky!
[37]
Mrtvému dědu.
Jako kdysi, znovu nezrozen,
světem bloudě v drobných atomech,
přírody ty cítíš tvůrčí dech,
v nových tělech, nový žiješ sen.
V neznámo kams pad jsi, zahozen
za poznání tajuplný břeh,
jako kdysi, znovu nezrozen,
světem bloudě v drobných atomech.
V nocí vůni, v žár, jejž nítí den,
v tvůrčí síly nekonečný spěch,
všehomíra věčných na ňadrech
zapomenut pad jsi časům v plen,
jako kdysi, znovu nezrozen.
[38]
Černé květiny.
Rostou duši v jedovatém lůně.
v bařinách snů, starých hrobů skrýši,
ostře jejich vlhké květy dýší,
krev jim rosou leží na koruně.
Pouště tužeb, vášní kalné tůně
chovají je v ztracené své říši,
rostou duši v jedovatém lůně,
v bařinách snů, starých hrobů skrýši.
Básníci, jimž fantasmaty stůně
chorá duše hrobu stále bližší,
opili se hořkou jejich číší,
písně jejich plné silné vůně
rostou duši v jedovatém lůně.
[39]
Noc v lese.
Klid noci divně, příšerně tě jímá,
vzduch pln je stínů, jež se matně chvějí,
a hluchá země pod nohama tvýma
je hnízdem mrtvých, hrob je lůno její.
Cos neznámého k zoufalství tě dráždí,
v před klopytáš a zpátky tě to volá,
nač pomyslíš, strach zachytí to, vraždí,
ty klesáš k zemi uštván, mrtev zpola.
A hrůzyplně svítí luna bledá,
strach tobě v šiji jako balvan sedá,
chceš k životu a zdáš se hynout smrtí.
Tvá cesta náhle roste do daleka,
houf chimer v cestu vybíhá ti, štěká, –
a v šiji vlastní svědomí tě škrtí.
[40]
Noc ve městě.
Svit svítilen si v kalužinách hraje,
vzduch vlhký těžce na prsa ti lehá.
zář bledé luny v mracích ukryta je
a drobný dešť v tvář doráží a šlehá.
Krok stráže umlk v ulic klikatině,
zvuk hodin echem v střechách doma zapad,
a noční chvíle míjí mdle a líně,
děs nudy hruď tvou začal divě sápat.
A na matku ty myslíš v šeré dáli,
a na ty oči, jež tě oplakaly,
a na poslední polibení táhlé;
bol, jehož původ nelze nikdy znáti,
tvou celou bytosť napadne a schvátí –
a po smrti ty zatoužíš tu náhle – – –
[41]
Měsíc.
V mé okno, na květy, jež vonět počínají.
svit bledý měsíce jak lesklá prška pad,
těch květů lupeny se stříbrem býti zdají,
jež v žáru taveno chvít počíná se, plát,
svit bledý měsíce jak v jejich listy pad,
v mé okno, na květy, jež vonět počínají.
Ten měsíc růsť se zdá a příšerně sem svítí
jak rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec,
a na níž dávno vše již vonné svadlo kvítí,
jež prosta nádhery, však hrůzně krásná přec,
ta rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec,
a kterou měsíc je, jenž příšerně sem svítí.
A země pode mnou, ó země, moje matka,
ta parou vlnivou je hustě halena,
v níž světlo měsíce sta drobných perel natká,
vše v ni je ukryto, poušť, lada zelená,
v tu páru, země jíž je hustě halena,
ta země pode mnou, ó země, moje matka.
[42]
Ten měsíc příšerně a strnule dnes hoří
a země v hlubinách juž znikla zrakům mým....
Můj duch se v neznámo a visiony noří,
je pevně zahalen snů šatem modravým,
jak země v hlubinách, jež znikla zrakům mým,
když měsíc příšerně a strnule dnes hoří.
Ó země, s bohem buď, ty jase, lásko, sílo,
s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky
až v luny kratery, kde mrazno je a bílo,
až v světy neznámé; v kraj cizí, daleký
s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky,
ó země, matko má, ó jase, lásko, sílo!
Kde dřív mne matky klín a života ples hřály,
ty kraje zmizely a v klíně má mne chlad,
žár, život, nadšení, jas, vůně – vše je v dáli,
ó umřít nemohu a umřel bych tak rád,
vždyť všechno zmizelo a v klíně má mne chlad,
kde dřív mne matky klín a života ples hřály.
A v oněch kraterech, jež v dávných časech schladly,
já, mrtev za živa, tu ležím opuštěn,
já neznám naděje, žár jara neznám zmladlý,
sním dlouhý, bolestný a beznadějný sen,
že mrtev za živa, tu ležím opuštěn
v těch pustých kraterech, jež v dávných časech schladly,
43
Neznámá židovka.
Vlas jak noc a oko jako granát tmavý
a ta vaše chůze, – tanec bajadery:
v zraku s němou touhou, s jemným sklonem hlavy
spatřil jsem vás kdysi v letní večer šerý.
Dlouhé, husté řasy stíní oka plamen,
pod nimi však toužně, divoce to hárá,
jak by svět to zvalo v úběl vašich ramen,
žárem chtělo spálit květy z lásky jara.
Ten náš život smutný, vychladlý a nudný,
málo lásky pro vás, málo vášně chová,
sotva číši jednu z touhy celé studny
podati vám může v ústa purpurová.
I to moje srdce kdyby pro vás plálo
láskou žhoucí jako léta parné doby,
v písně své by ohně pro vás mělo málo,
moře vašich vášní pojat nemohlo by.
A přec moje láska nebyla by onou,
která, vášní prosta, v snivé touze vzdychá,
[44]
při níž kalné zraky v slzách žalu tonou.
při níž srdce čisté zmírá smutně, zticha.
Vášní celé proudy veliké a divé,
které skalil hojně chtíčů příval náhlý,
v rozkoši jak hašiš prudce opojivé
by mne k vašim nohám volaly a táhly:
a já divou bouří rozdrážděn a zmámen,
v radosti, jíž konce nebylo a není,
bych jen v teplém skrytu vašich měkkých ramen,
na ňadrech jen vašich našel ukojení!
45
Kočky.
Střech klikatou, za komíny
když nářek váš zní v noci sen,
ó kočky, co vás láká jen
těch ulic rušit poklid líný?
Mně divné chvění, v čele stíny.
zří jako přelud do oken,
střech klikatinou, za komíny
když nářek váš zní v noci sen.
V tvar nečistý a plný špíny
to zaklety jsou duše žen,
jež bledý měsíc lákal ven
v klid noci pustý, nehostinný
střech klikatinou, za komíny.
[46]
Bláznivé rondeau.
Po nebi se plazí tiše
jako kostlivcova hlava
měsíce tvář mihotavá,
žáby lezou ze své skrýše.
Rulíku květ ostře dýše,
měsíc se vždy bledším stává,
po nebi se plazí tiše,
jako kostlivcova hlava.
Noc má plno hladu v břiše,
ale koketa jak pravá
přec si hvězdy ve vlas dává,
za měsícem v blbé pýše
po nebi se plazí tiše.
[47]
Potulný zpěvák.
Jdu s letní nocí v západ bledý,
jenž za horami zaniká,
jenž nemá nic než hvězdné sledy
a smutnou píseň slavíka.
Má sladká paní, na balkonu
se přece jednou zjevte mi,
já uvítám vás mořem tónů
a jásavými písněmi.
Znám bolesť lásky, jež mne schvátí
v mých potulkách rok po roce,
znám sladkou touhou umírati –
a líbat zase divoce!
Má sladká, paní, letní noci,
ty nemohou mít tolik hvězd
ni tolik zpěvné čaromoci,
co ve zpěváku lásky jest.
[48]
A tolik květů v lukách není,
co krásek já jsem zlíbal jen –
a přec než vzplane zásvit denní,
jsi, zpěváku, zas opuštěn!
49
Kytara.
Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary,
z níž nápěv ospalý a lethargický, starý
se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna,
kde města propadlá se tají nedohledná
a bílé paláce a zasmušilé chrámy,
v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami.
A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou
Smrť s tváři vyzáblou si pravdu básní nahou,
sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti
a dávno zapomněl, že venku vlnobití
a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola,
vše v nové žití zas a nekonečné volá.
A nyní po letech já z hrobky vstávám němý
a vidím oblohu a vidím starou zemi,
kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si,
že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi,
a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary,
tvé prsty voskové když tlukou do kytary.
[50]
Balada v jeseni.
Tvá malá ruka chvěje se v mé dlani, –
rci, moje dítě, co ten smutek značí?
Ó drahá duše, nechej vzpomínání,
když chladný podzim nad krajinou kráčí:
to pro bolesť ti v žití nepostačí!
Ten život smutný hlavu v pláči chýlí
a našim písním zbyla krátká doba,
my všechny sny své ani nedosnili
a stojíme už štěstí u mohyly: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
Tak anděl k hrobům zapadlým se sklání,
kam tichá Smrt si oběti své vláčí,
jak tvoje duše krásná v umírání
a v smutných touhách víc a více sladší
k mé bledé skráni, která puká v pláči.
V těch hrobech dávno skryl vše rubáš bílý
a všechno vzala osudu nám zloba;
i ony sny, jež v duši naší zbyly,
se v smutné touze mlčky zamyslily: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
[51]
Hle, jenom astry kvetou v pusté pláni,
když nad krajinou obloha se mračí,
mlh šerý závoj padá zvolna na ni,
v hnizd pustém lůně utichl zpěv ptačí
a jeseň věnec pohřební nám stáčí.
Tak zhynout musí každý jásot milý,
tak svadne jistě jarních růží zdoba
a onu touhu, již jsme v duši skryli,
nám vyrve rozkaz Fata zarputilý: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
Poslání:
S tou smutnou písní, která v touze kvílí,
jdi, kde tě čeká příštích časů mdloba,
a nevzpomínej, že jsme šťastni byli,
a zapomeň, že hruď má bolem šílí: –
ó dítě mé, nás láska zničí oba!
52
Housle.
-K. S.-
Tvé housle v koutě tmavém leží pohozeny,
jich struny prasklé, němé tupý jímá sen,
svět starou píseň svou si zpívá beze změny
a všechny struny žití zvučí naladěny,
ty tvoje puklé housle mlčí stále jen,
jich struny prasklé, němé tupý jímá sen
a provždy v koutě tmavém leží pohozeny.
Tvé tělo shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá,
je hustě kryto prachem drobným, černavým,
Smrť zaškrtila tebe rukama už svýma
a nad tvou hrobkou s létem přešla chladná zima,
tvé nejkrásnější snění v bledý zniklo dým,
je hustě kryto prachem drobným, černavým,
a provždy shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá.
Tvé duše symfoniím praskly všecky struny,
Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,
jak tvoje housle, mlčí v hrobě duch tvůj junný,
[53]
hrot zapomnění v čelo ryje mu své runy
a v hymnách tvého srdce, v hudbě jeho strun
Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,
tvé duše symfoniím praskly všechny struny.
54
Podzimní rondeau.
Jak svadlé listí, žluté, rudé
se zvolna snáší k zemi dolů.
Smrť s Jesení jdou ve kraj spolu
a vítr k tomu písně hude.
Kraj na západě hoří všude,
kde slunce v barvách karneolů.
jak svadlé listí, žluté, rudé
se zvolna snáší k zemi dolů.
Co, srdce moje, tobě zbude?
Ty na žití jsi svadlo stvolu
a k zemi kanou mrazem bolu
tvé rozechvělé písně chudé
jak svadlé listí, žluté, rudé!
[55]
Západ slunce v Alpách.
Zem vůní oddychla si po skončené práci
a tichým jezerem jak uplakaným okem
tkví v nebi chvícím se a bledém, přehlubokém,
v sen tichý o míru se zadumaná ztrácí.
V hor lesklých ledovcích se poslední svit tříští,
jak hladká těla žen ty svítí do daleka,
že vytřeštěný zrak v hře barev jejich těká,
až jasem oslepen jde spočinout v noc příští.
Tu nad hor kontury a mlžné silhouetty
bůh v parách veliký se jako gigant zvedá,
plášť hvězdný nebi dal, jak žebrák v zem chce jíti.
A tvůrčí bolestí se chvějí jeho rety,
on marně srdce to, kde spočinul by, hledá, –
a kletbu genia tak nejlépe teď cítí – – – –
[56]
Měsíci.
Ó noci tuláku, bud zdráv
a denně hleď mi do oken,
já svitem tvým jsem okouzlen
a zírám v nebe světlý háv.
Ty, který ve hvězd bledý dav
vždy neseš mrtvých světů sen,
ó noci tuláku, bud zdráv
a denně hleď mi do oken.
A na nebi se pozastav,
rci, dnes kde tvůj svit omámen
zas líbal těla krásných žen?!
Ó hýřile, jenž neznáš mrav,
ó noci tuláku, buď zdráv – – –
[57]
Sloky.
Vás moje písně věčně chválit budou,
rtů vašich nach i hvězdy velkých očí,
že oči hvězd se k vaší hlavě stočí
jak v otázce, zda slokou svojí chudou
vás moje písně věčně chválit budou.
Já o vás, krásná, věčně budu zpívat
a skládat ódy čela na lilie,
že liljí čelo v rozpacích se skryje,
a v záští až se na vás budou dívat,
já o vás, krásná, věčně budu zpívat.
A touhou umru u těch vašich nohou,
to pro tu sněžnou, labutí běl údů,
jak bílá labuť umírati budu
a marně lkáti k světům nad oblohou,
a touhou umru u těch vašich nohou.
[58]
Španělské rondeau.
Sladká doňo s vlasem jako noci stíny,
potulný jsem zpěvák, širým světem hnaný,
na váš balkon toužím skrytý pod kaštany,
jimiž nemůže tam poledne žár líný.
Což vás bude stále objímati jiný?
Polibky mi dejte na mé duše rány,
sladká doňo s vlasem jako noci stíny,
potulný jsem zpěvák, širým světem hnaný.
Ponesou nás ve kraj cizí, pohostinný,
kde nás nenajde sok žárlivostí štvaný,
vlny hnědých prsů láskou kolébány
při jásavém zvuku mojí mandoliny,
sladká doňo s vlasem jako noci stíny!
[59]
Krvavé slunce.
Plá v nebi bělavém jak otevřená rána
a mlhou šíří se a roste ve tvar větší,
zem jako hříšnice, jež před oltářem klečí,
se dívá strnule v ta mračna roztrhaná.
Zvěř prchá do lesů a člověk ve svou chýži
a chví se stromoví a chví se zeleň polí,
jak čelo hříšníka jen skalnatý sráz holý
ční zatvrzele výš a skráně neponíží.
V zem poslal ubohou bůh hořkou nudou jatý
jen krále, tyrany a mučitele, katy,
by Pravdu ubili a Krásu štvali po ní: –
a nyní pohnut jsa a vzpomínaje chvíle,
kdy stvořil mladou zem v té nevinnosti bílé,
tvář ukryl za mraky a rudé slzy roní.
[60]
Jezera.
Jak miluji vás, tichá jezera,
v hor chladném klínu která mlčky sníte.
jak leknínové květy nerozvité.
v něž mírem padá nebe, nádhera!
Ať v nekonečné záři večera,
ať v noci touhou neznámou se chvíte:
jak miluji vás, tichá jezera,
v hor chladném klínu která mlčky sníte!
Hvězd krůpěje, jež prší za šera
v ty vaše hloubky nikdy neodkryté,
jsou moje slzy, vy jen o nich víte,
má mrtvá láska, mladosť veškera – – –
Jak miluji vás, tichá jezera!
[61]
Hebrejská melodie.
Všecka jsi krásná, přítelkyně
má, a není na tobě poskvrny!
Píseň písní IV. 7.
Jsi krásná jako palma na oase
a nad víno je sladká láska tvoje.
tvé roucho vůní nardy zachvívá se,
v němž prsů dvé jak hroznů ukryto je.
A oči tvoje, – v Ezebon dvě tůně,
kam stáda snů mých chodívají píti,
z tvých chřípí stoupá sladkých jablek vůně,
jež zrnatá se v žáru slunce nítí.
A krásné jsou tvé nohy ve střevících,
když jako sloupy z mramoru se klenou,
plá květů záhon na tvých hladkých lících,
rty roní vonnou myrrhu roztavenou.
Jsi lilie, jež při dolinách vzkvétá,
já milostí ti zmdlévám u tvých nohou,
ty Sáronská má růže v žáru léta,
již královny dost sotva chválit mohou.
[62]
Rci, holubice, kde svá paseš stáda,
kam v dolinu se kroky tvoje níží?
Je plna květů tvoje hlava mladá
a kadeře ti perly noci tíží.
Mé srdce v touze rady sobě neví
a milostí mře v lásce zmírající: –
ó vstříc jí spějte, Sionské vy děvy,
mou přítelkyni veďte na vinici!
63
Básníkova jizba.
V tu jizbu básníka, kde tká on hvězdné touhy,
svit slunce zlacený vždy z večera až padá,
v šer pustých fantasmat mu záři vzletů vkládá
a víry červánky v mrak jeho duše pouhý.
A září na obraz, jenž visí nad knihami – –
Ó dívčí profily, jichž zjev se v duši spouští,
když západ našich dnů už zmírá v světa poušti,
jen záře vzpomínky tu v posled zbude s námi!
Ó slunce, genie, jenž zmíráš v zářné slávě,
k nám, snílkům šíleným, ty sotva v smrti vcházíš, –
čím jásavá tvá smrť je smutné naší hlavě?
Jdi, zjeve ohromný, jdi v lepších světů říše,
v té záři krvavé, již v nekonečno házíš,
v tvých zlatých požárech my umíráme tiše!
[64]
Zimní rondeau.
Krajina je zasněžena,
v plášti sněhu dřímou lesy,
ticho, jenom v skalách kdesi
chladný vítr ostře sténá.
Sedá stromům na ramena,
v holých větvích zavýskne si – –
Krajina je zasněžena,
v plášti sněhu dřímou lesy.
Spi, má písni unavená,
v duši mou se ticho věsí,
bouř jí více nevyděsí:
bez touhy to, beze jména
krajina je zasněžená!
[65]
Měsíc v mlze.
Z par noci vystoup plný měsíc žlutý,
je jako květ, jenž plave v kalné tůni,
květ polou svadlý, záhy utrhnutý
a odhozený, zloupen o svou vůni.
Ten hledí mlhou v ticho temných ulic,
kde kaluže si s jeho svitem hrají,
kde bloudí bída v koutů tmu se tulíc,
i světa zášť, jež v bláto zašlápla ji.
A měsíc mlhou hledí ve kraj pustý,
kde šumí řeka teskně do rákosí,
vrb holé proutí perlami kde rosí.
Slyš, teď jak vzdech když v bolu zachví ústy,
v proud něco padlo, voda zavřela se,
dál spějí vlny, – a je ticho zase.
[66]
Nervosní básníci.
Jak struna napjatá jich srdce chví se stále,
tón ostrý, vysoký z ni ve výkřicích stoupá,
žen krása spila je a v smutné sny je houpá,
kde bolesť vidí jen a hrůzy neskonalé.
Ač pustí nevěrci, mrou u oltářů touhou,
jich duše skeptická se v kadidla dým vpila,
své modly strhali i křídla víry bílá
a k nebi lichému přec chtějí nocí dlouhou.
Ta duše ospalá se vůní květin vleče
a parou nad řekou se táhne ku měsíci,
v svých věčných záchvěvech jak dívka tancující
je nožů nad hroty a lesklým ostřím meče.
Kdys práhli k výšinám a k ideálu žízní,
sny svoje halili jen v jas a do lilií,
teď k zemi padše zpět slz lidských rmuty pijí,
jich píseň nad hroby vždy dissonancí vyzní.
[67]
A ještě po smrti dál květin vůní lkají
a svitem měsíce jdou k náměsíčním ženám,
jdou v duše nemocné, v tón písní, kterým sténám, –
a znova žijíce zas znova umírají.
68
Vidění básníka.
Après nous le déluge.
Svět v skalní strž se střemhlav řítí dolů,
své staré bohy rozbil v divé pýše
dav nízkým chtíčům jejich aureolu.
A mhouře oči na svém leží břiše,
jen měšce zlata do únavy sbírá,
jak močál mlčí strnule a tiše. –
Noc krajem spěla zamyšlená, sirá,
když vztýčil jsem se mučen na svém loži
a zahleděl se v dálku všehomíra.
Hvězd zlaté pršky jako slzy boží
šly po nebi a měsíc svítil bílý,
ta koule jasná boží na podnoži.
A jeho svit se k loži mému chýlí;
mne děs a bázeň uchvátily v spáry
a ve vidin taj duch můj ponořily.
[69]
Tu z letní noci mlhovin a páry
věk za věkem se v nekonečno táhly
a byl to vír, jak Dante zřel jej starý.
A byl to zjev tak obrovský a náhlý.
že vidění to z duše nevymizí,
jak jeho spáry v její hloubku sáhly.
Já viděl svět jsem krásný, mladý, cizí
a tomu slepec, velký Homer, zpíval,
bůh halil lid ten v lemy svojí řízy.
A nadšení a velké touhy příval
ten národ nesl k bohům na nebesa,
sám Osud trna v děje ty se díval.
Vše, co snil lid ten, čím lká i čím plesá.
to všechno bylo mocné giganticky
a velebné jak věčná hymna lesa.
I valil dál se ve svých snách duch lidský,
on z Golgathy kříž vytrh skrvácený,
kde umřel heros zneuznán jak vždycky;
šel jako k tanci ke lvům do areny
a velký láskou k tomu, na kříž vbitý
jenž v sny mu plál, nes poslední své steny.
A askety měl věk ten, eremity,
všech bolů bouř mu příliš malou byla,
vzlet mystický měl, věčné víry svity.
70
On v chrámy ukryl snivých dum svých díla,
on božskou sílu poznal ve člověku
a k nebi spěl jak holubice bílá.
Ten vztýčil boha na rozhraní věků.
on nadšený byl, měl své mučedníky,
mřel velký, klidný ve plamenů vzteku.
Ó věku chmurný, silný, převeliký,
kam poděl jsi se v boji svém i muce,
kde zanikly tvých písní zbožné vzlyky?
Tvých na troskách jen ještě revoluce
jak poslední zář šlehla vzhůru k nebi,
vzdor zaplanul v ní naposledy prudce; –
a blbý svět se mlčky nyní šklebí,
co jemu krása, božství, poesie,
čím Olymp je mu a čím Krista hřeby;
čím příroda, v níž pravý bůh jen žije,
čím Madonna, čím je mu Afrodita
v těch jeho hodech, při nichž líně tyje?!
Jej neschvátí víc vášní bouře lítá,
on opilý tu leží bez paměti,
svit svobody on nikdy neuvítá.
Ó velký plamen celým světem letí,
ten rudý zážeh všecko ničí, pálí,
rve stromům květy a rve matkám děti,
71
sám bůh je v nebi proti němu malý
a v jeho žáru hyne se všemírem,
v proud věčné smrti klesá neskonalý.
Ó není spásy na tom světě širém,
já jeho zhoubu viděl v pusté noci,
a v duši tknut jsem věčné zkázy štírem.
Sny hrozily mne schvátiti a zmoci,
mé tělo tuhlo v led a chladný kámen,
má hruď se hrůzou chvěla bez pomoci –
a k zemi kles jsem visiony zmámen.
E: pk; 2002
72