Krvavé slunce.

Jaroslav Kvapil

Krvavé slunce.
Plá v nebi bělavém jak otevřená rána a mlhou šíří se a roste ve tvar větší, zem jako hříšnice, jež před oltářem klečí, se dívá strnule v ta mračna roztrhaná. Zvěř prchá do lesů a člověk ve svou chýži a chví se stromoví a chví se zeleň polí, jak čelo hříšníka jen skalnatý sráz holý ční zatvrzele výš a skráně neponíží. V zem poslal ubohou bůh hořkou nudou jatý jen krále, tyrany a mučitele, katy, by Pravdu ubili a Krásu štvali po ní: – a nyní pohnut jsa a vzpomínaje chvíle, kdy stvořil mladou zem v té nevinnosti bílé, tvář ukryl za mraky a rudé slzy roní. [60]