Kytara.

Jaroslav Kvapil

Kytara.
Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary, z níž nápěv ospalý a lethargický, starý se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna, kde města propadlá se tají nedohledná a bílé paláce a zasmušilé chrámy, v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami. A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou Smrť s tváři vyzáblou si pravdu básní nahou, sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti a dávno zapomněl, že venku vlnobití a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola, vše v nové žití zas a nekonečné volá. A nyní po letech já z hrobky vstávám němý a vidím oblohu a vidím starou zemi, kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si, že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi, a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary, tvé prsty voskové když tlukou do kytary. [50]