Stará melodie.

Jaroslav Kvapil

Stará melodie.
Má matka hrává starou melodii, to jednu z těch, jež ze života vesny, jež z mladé touhy v duši zůstaly jí, – a při těch tónech s pláčem klesám ve sny. Je plna smutku ona píseň stará a v jejím stesku cosi ozývá se, čím voní květy uvadlého jara, když po letech je v knize najdem zase. Tím svadlým květem je i srdce moje: cos voní v něm, však je to plíseň hrobu, v němž moje žití provždy ukryto je. A matka má až v jeho svadlou zdobu kdys po letech své dobré upře zraky: – ó vím, má matka bude plakat taky! [37]