Vidění básníka.

Jaroslav Kvapil

Vidění básníka. Après nous le déluge.
Svět v skalní strž se střemhlav řítí dolů, své staré bohy rozbil v divé pýše dav nízkým chtíčům jejich aureolu. A mhouře oči na svém leží břiše, jen měšce zlata do únavy sbírá, jak močál mlčí strnule a tiše. – Noc krajem spěla zamyšlená, sirá, když vztýčil jsem se mučen na svém loži a zahleděl se v dálku všehomíra. Hvězd zlaté pršky jako slzy boží šly po nebi a měsíc svítil bílý, ta koule jasná boží na podnoži. A jeho svit se k loži mému chýlí; mne děs a bázeň uchvátily v spáry a ve vidin taj duch můj ponořily. [69] Tu z letní noci mlhovin a páry věk za věkem se v nekonečno táhly a byl to vír, jak Dante zřel jej starý. A byl to zjev tak obrovský a náhlý. že vidění to z duše nevymizí, jak jeho spáry v její hloubku sáhly. Já viděl svět jsem krásný, mladý, cizí a tomu slepec, velký Homer, zpíval, bůh halil lid ten v lemy svojí řízy. A nadšení a velké touhy příval ten národ nesl k bohům na nebesa, sám Osud trna v děje ty se díval. Vše, co snil lid ten, čím lká i čím plesá. to všechno bylo mocné giganticky a velebné jak věčná hymna lesa. I valil dál se ve svých snách duch lidský, on z Golgathy kříž vytrh skrvácený, kde umřel heros zneuznán jak vždycky; šel jako k tanci ke lvům do areny a velký láskou k tomu, na kříž vbitý jenž v sny mu plál, nes poslední své steny. A askety měl věk ten, eremity, všech bolů bouř mu příliš malou byla, vzlet mystický měl, věčné víry svity. 70 On v chrámy ukryl snivých dum svých díla, on božskou sílu poznal ve člověku a k nebi spěl jak holubice bílá. Ten vztýčil boha na rozhraní věků. on nadšený byl, měl své mučedníky, mřel velký, klidný ve plamenů vzteku. Ó věku chmurný, silný, převeliký, kam poděl jsi se v boji svém i muce, kde zanikly tvých písní zbožné vzlyky? Tvých na troskách jen ještě revoluce jak poslední zář šlehla vzhůru k nebi, vzdor zaplanul v ní naposledy prudce; – a blbý svět se mlčky nyní šklebí, co jemu krása, božství, poesie, čím Olymp je mu a čím Krista hřeby; čím příroda, v níž pravý bůh jen žije, čím Madonna, čím je mu Afrodita v těch jeho hodech, při nichž líně tyje?! Jej neschvátí víc vášní bouře lítá, on opilý tu leží bez paměti, svit svobody on nikdy neuvítá. Ó velký plamen celým světem letí, ten rudý zážeh všecko ničí, pálí, rve stromům květy a rve matkám děti, 71 sám bůh je v nebi proti němu malý a v jeho žáru hyne se všemírem, v proud věčné smrti klesá neskonalý. Ó není spásy na tom světě širém, já jeho zhoubu viděl v pusté noci, a v duši tknut jsem věčné zkázy štírem. Sny hrozily mne schvátiti a zmoci, mé tělo tuhlo v led a chladný kámen, má hruď se hrůzou chvěla bez pomoci – a k zemi kles jsem visiony zmámen. E: pk; 2002 72