Vidění básníka.
Après nous le déluge.
Svět v skalní strž se střemhlav řítí dolů,
své staré bohy rozbil v divé pýše
dav nízkým chtíčům jejich aureolu.
A mhouře oči na svém leží břiše,
jen měšce zlata do únavy sbírá,
jak močál mlčí strnule a tiše. –
Noc krajem spěla zamyšlená, sirá,
když vztýčil jsem se mučen na svém loži
a zahleděl se v dálku všehomíra.
Hvězd zlaté pršky jako slzy boží
šly po nebi a měsíc svítil bílý,
ta koule jasná boží na podnoži.
A jeho svit se k loži mému chýlí;
mne děs a bázeň uchvátily v spáry
a ve vidin taj duch můj ponořily.
[69]
Tu z letní noci mlhovin a páry
věk za věkem se v nekonečno táhly
a byl to vír, jak Dante zřel jej starý.
A byl to zjev tak obrovský a náhlý.
že vidění to z duše nevymizí,
jak jeho spáry v její hloubku sáhly.
Já viděl svět jsem krásný, mladý, cizí
a tomu slepec, velký Homer, zpíval,
bůh halil lid ten v lemy svojí řízy.
A nadšení a velké touhy příval
ten národ nesl k bohům na nebesa,
sám Osud trna v děje ty se díval.
Vše, co snil lid ten, čím lká i čím plesá.
to všechno bylo mocné giganticky
a velebné jak věčná hymna lesa.
I valil dál se ve svých snách duch lidský,
on z Golgathy kříž vytrh skrvácený,
kde umřel heros zneuznán jak vždycky;
šel jako k tanci ke lvům do areny
a velký láskou k tomu, na kříž vbitý
jenž v sny mu plál, nes poslední své steny.
A askety měl věk ten, eremity,
všech bolů bouř mu příliš malou byla,
vzlet mystický měl, věčné víry svity.
70
On v chrámy ukryl snivých dum svých díla,
on božskou sílu poznal ve člověku
a k nebi spěl jak holubice bílá.
Ten vztýčil boha na rozhraní věků.
on nadšený byl, měl své mučedníky,
mřel velký, klidný ve plamenů vzteku.
Ó věku chmurný, silný, převeliký,
kam poděl jsi se v boji svém i muce,
kde zanikly tvých písní zbožné vzlyky?
Tvých na troskách jen ještě revoluce
jak poslední zář šlehla vzhůru k nebi,
vzdor zaplanul v ní naposledy prudce; –
a blbý svět se mlčky nyní šklebí,
co jemu krása, božství, poesie,
čím Olymp je mu a čím Krista hřeby;
čím příroda, v níž pravý bůh jen žije,
čím Madonna, čím je mu Afrodita
v těch jeho hodech, při nichž líně tyje?!
Jej neschvátí víc vášní bouře lítá,
on opilý tu leží bez paměti,
svit svobody on nikdy neuvítá.
Ó velký plamen celým světem letí,
ten rudý zážeh všecko ničí, pálí,
rve stromům květy a rve matkám děti,
71
sám bůh je v nebi proti němu malý
a v jeho žáru hyne se všemírem,
v proud věčné smrti klesá neskonalý.
Ó není spásy na tom světě širém,
já jeho zhoubu viděl v pusté noci,
a v duši tknut jsem věčné zkázy štírem.
Sny hrozily mne schvátiti a zmoci,
mé tělo tuhlo v led a chladný kámen,
má hruď se hrůzou chvěla bez pomoci –
a k zemi kles jsem visiony zmámen.
E: pk; 2002
72