Slzy.

Slzy. -M. B.-
Ty, dítě, plakalo’s! Ó jaký žal či snění ti padlo na duši, že bílé perly její, všech božích andělů jak čisté políbení, se tiše slzami ti chvějí v obličeji?! Ó jistě poranil svět vášnivý a krutý tvou duši nebeskou a nekonečně tesknou, že snů tvých modrý květ se bouří chvěje tknutý a v hnědých očích tvých že démanty se lesknou. Však z čisté duše té snů vzlétly bílé davy a v brány nebeské svou průsvitavou rukou – jak luny svit by pad v klín letní noci tmavý – už v tónech unylých a harmonických tlukou. A v nebi dobrý bůh se náhle rozpomíná a pošle anděly, z nichž každý v usmívání k mé skráni horečné, již otrávila vina, svou peruť zářící a rozechvělou sklání – – [19] Ó ty jsi plakala, viď, pro mé marné snění a za mne modlitbou jsi k bohu lkala skrytě: – ó pro tu lásku radš, k níž navrácení není, a pro náš mrtvý ráj – ó pro to plač, mé dítě! 20