Balada o mrtvé luně.

Jaroslav Kvapil

Balada o mrtvé luně.
Bledým nebem, mořem cest pohřeb stoupá z noci par, v květech luk slz plno jest, země tuší brzký zmar, pláč, kde zpěv teď, mráz, kde žár. Průvod táhne vesmírem mléčnou drahou stoupaje, víc a víc se blíží sem, v hlubinách se chvěje zem – plačte, luna mrtva je. V středu sboru zlatých hvězd obláčků, hle, lehký tvar počíná se v rubáš plést, splývá jako závoj s mar – poslední to země dar. Jdi jen v tupém klidu svém světem tvarů do ráje, poslední ten pozdrav vem, jejž ti ve hrob zapějem: „Plačte, luna mrtva je!” [32] Kterak tvoji ztrátu snést, milenko ty mrtvých jar? Stichne pěvců sladká zvěst, jed jim skane ve pohár, krása zemře, svět je stár! A ty háje kolkolem, v kterých lkaly šalmaje toužebným svým hlaholem, budou jako pouští lem; – plačte, luna mrtva je! Poslání:
Jdi, má písni, k lidem všem, rci jim, družko, zoufaje, kterak v noci zalkal jsem chvějícím a bledým rtem: „Plačte, luna mrtva je!“ 33