Noc ve městě.

Jaroslav Kvapil

Noc ve městě.
Svit svítilen si v kalužinách hraje, vzduch vlhký těžce na prsa ti lehá. zář bledé luny v mracích ukryta je a drobný dešť v tvář doráží a šlehá. Krok stráže umlk v ulic klikatině, zvuk hodin echem v střechách doma zapad, a noční chvíle míjí mdle a líně, děs nudy hruď tvou začal divě sápat. A na matku ty myslíš v šeré dáli, a na ty oči, jež tě oplakaly, a na poslední polibení táhlé; bol, jehož původ nelze nikdy znáti, tvou celou bytosť napadne a schvátí – a po smrti ty zatoužíš tu náhle – – – [41]