Nervosní básníci.

Jaroslav Kvapil

Nervosní básníci.
Jak struna napjatá jich srdce chví se stále, tón ostrý, vysoký z ni ve výkřicích stoupá, žen krása spila je a v smutné sny je houpá, kde bolesť vidí jen a hrůzy neskonalé. Ač pustí nevěrci, mrou u oltářů touhou, jich duše skeptická se v kadidla dým vpila, své modly strhali i křídla víry bílá a k nebi lichému přec chtějí nocí dlouhou. Ta duše ospalá se vůní květin vleče a parou nad řekou se táhne ku měsíci, v svých věčných záchvěvech jak dívka tancující je nožů nad hroty a lesklým ostřím meče. Kdys práhli k výšinám a k ideálu žízní, sny svoje halili jen v jas a do lilií, teď k zemi padše zpět slz lidských rmuty pijí, jich píseň nad hroby vždy dissonancí vyzní. [67] A ještě po smrti dál květin vůní lkají a svitem měsíce jdou k náměsíčním ženám, jdou v duše nemocné, v tón písní, kterým sténám, – a znova žijíce zas znova umírají. 68