Uzavřené rety.

Jaroslav Kvapil

Uzavřené rety.
Tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína, jež čistá duše jen smí z vůle boží píti, má touha horoucí se marně po nich vzpíná, ty nechceš znavené sny moje napojiti. Mne kletbou drtící štve pustým světem žití a smutnou duši mou jen nuda pálí líná, co zatím v modlitbě, jež hymnou v duši zní ti, tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína, Ó dítě moje, rci, tak velká má je vina, což v bílé duši tvé vše lásky svadlo kvítí, a víno retů tvých sát budou ústa jiná, jež čistá duše jen smí z vůle boží píti? Já vím, že nikdy tvé se zraky neroznítí, by sluncem zaplály mi v duše lada stinná, že v spádu všech svých snů, jež v neznámo se řítí, má touha horoucí se marně po nich vzpíná. Vím jen, že v pouště ty a lada nehostinná, kam zavedly mne sny, sám zase musím jíti, [22] že marně proklínám svůj život nudou hyna, – ty nechceš znavené sny moje napojiti. A ve svých mrtvých tlum až bílá smrť mne chytí, až zanikne můj duch v klín věčnosti se řina, stín sotva vzpomínky, jež malou chvíli svítí, ti lehce přelétne v tom, jak už uhasíná, tvé uzavřené rty. 23