NAD VYSCHLÝM ZDROJEM.
Zde z útrob země tryskal pramen kdysi,
byl chladný, čistý, průhledný jak křišťál,
pomněnky kolem tiše šeptaly si.
Já mnohou chvíli nad ním v snění vystál,
květ luční trhal, poslouchal, jak z dáli
zní kosa zpěv a z polí zvuky píšťal,
a hleděl v hloub, kde bílé mušle plály,
kde drobné rybky honily se chvatem
a pod kámen brouk vodní kryl se malý.
A západ až pak hořel slunce zlatem
a lesů stíny lučinou se táhly,
já domů kráčel v klidu velkém, svatém
v své duši nesa mír si neobsáhlý.
*
V úpalu slunce vyschl chladný pramen,
kol zeleň sítí svadla v žáru léta
a květ svou hlavu kloní vedrem zmámen.
19
Po čilých rybkách, mušlích, je už veta,
kořenů spleť se na dně studny plazí,
prach polní cesty dolů do ní slétá
a slunce do ní svoje šípy hází.
Jen žáby teď se kryjí pod kamení,
v kořenů směsi hnízdí, syčí plazi.
A pouze nebem když snad v hromném pění
uhání bouře planouc v blesků jase,
na čas se studna kalnou vodou zpění,
leč žárem slunce vyschne brzy zase.
*
Ó moje duše, v dětství vonném čase
tys byla čistá, klidná jak ta studna,
pramenem míru ty jsi plnila se.
Jak mušlí lesk sny zlaté plály u dna
a život šťastný, plný poesie
tvým vířil nitrem. – Přešla vesna bludná,
žár života tvůj chladný pramen pije,
sarkasmu žába sedí ve tvém skrytu
a na dně syčí děsná pochyb zmije.
20
Bez víry jsi, bez lásky, bez soucitu,
a jen když blesky v nebe zatažené
bouř vášní metá, letí po blankytu,
na krátký čas ti tužby pokalené
života vírem v hloubi prázdna schová,
ty vyschnou brzy, bouře dál se žene –
a ty jsi pustou, opuštěnou znova.
21