BOUŘE ZA HORAMI
Ant. J. Cechnerovi.
[9]
V BOUŘI.
Tak, hřímej, bouře, val se nebem dál,
svým bleskem v boky šlehej spící zemi,
bij v tesy hor a trhej srázy skal,
v hloub vodních proudů sáhni perutěmi
a velikány duby, staré sosny
rvi ze země, nič, olup jejich o sny
staleté lesy v šerém stínu spící,
vzbuď celý svět, jenž v mrtvém tichu spal,
rozpoutej orkán divě hřímající –
ó hřímej, bouře, val se nebem dál!
Tak, přírodo, jsi věru největší,
v svém hněvu když dáš bouři náhle vstáti,
když ničíš vše, co důvtip člověčí
– ten malicherný! – snů svých ve závrati
si pracně stvořil, bloud ten, pleva času:
ty velká vstaneš v plápolu a jasu,
ty kážeš nebi, které blesky metá,
svou rukou sáhneš ve klín siných vod –
ó vře to, hřímá, k obloze to vzlétá
a divě jásá ve tvůj chorovod!
[11]
Tak, duchu můj, bouř bolů zuřící
když tebou zmítá, okamžiku dítě,
ve vášní dlani list se chvějící,
jež v malé chvíli ve prach zahodí tě:
tys největší, jak jenom můžeš býti
v tom nekonečném bolů vlnobití,
ty bouří zmítán rosteš náhle v nebe
nad tesy snů, nad srázy bolů – skal,
tím věčně buď, ať bouř pak zničí tebe –
ó hřímej, duchu, věčně val se dál!
12
RESIGNACE.
My jdeme světem sami, v mlčení
a nikdo nezná bouř, jež řve nám divě v hrudi –
a přece slza-li se na řasách nám vzbudí,
ji líce chlad hned na led promění.
A velkou kletbu nese každý z nás:
jdem tiše ke hrobu svou cestou od kolébky
a nikdo necítí žár naši mroucí lebky –
však ucítí-li, schladne žár ten v ráz.
A každý sen jak fantom mlhavý,
než zcela zanikne v hrob temna beze hrází,
nám ještě divoký bol v srdce naše hází –
však v líci klid a úsměv zůstaví.
A s tupým klidem zříme mraky plout
a zříme slunce smích a zříme blesky žhoucí
a klidně slyšíme titány v srdci tlouci
dál líbajíce železo svých pout.
Jen večer, když nás nikdo nevidí,
se mnohý u snů svých snad v pláči pozastaví –
však ráno ve světě jsme lidé usměvaví
a na rtech klid, jak jiných u lidí.
13
A poslední sen v hrob když odkvétá,
my díme: „Svět to chce, jsme toho světa děti –
co zašlo, skonalo, to nectíme práchnivěti!"
A s resignací jdeme do světa.
14
HLUBINY.
Mlhy táhly nad vodami
lehce, tiše, vážné, zdlouha,
jako táhnou snové známí
tam, kde tma je čirá, pouhá
a my jsme tu sami, sami,
a po snech těch bolná touha.
Na tu širou vodní pláni
pohlížel jsem s příkré skály,
jak se nad ní mlhy sklání
a jak dál se tiše valí,
a v tom smutném zadumání
podivné mne boly jaly.
A ty stmělou duší táhly
jako nad hlubinou pára,
v srdce moje chladem sáhly,
prchala má víra stará
a já cítil obrat náhlý,
kterak myslí mojí hárá.
Pochybnost mou létla hlavou,
zda-li přece možno je to
uzřít slunce záři smavou
tam, kde není více léto,
zda-li vrátím radost pravou
tomu, co je navždy kleto.
15
Já jsem poznal ono chvění,
které duší lidstva letí,
když v ní odpovědi není
na tu víru po staletí,
když v ní pochyby jen pění.
chce-li pravdu uviděti.
Já se ptal, zda není lépe
vrhnout se v tu propasť dolů,
zapomenout víry slepé,
odhodit ty zbytky bolů,
zniknout všemu, co nás tepe,
radosti i vášni spolu;
věčnosť s časem vyrovnati,
poznat ten taj velkolepý,
mír, v němž světa hluk se ztratí,
zmizet jako písek v stepi,
jako v mlhách paprsk zlatý,
v proudech věků člověk slepý.
A tak zřel jsem na jezero,
když již poslední pták zpíval,
v lesů klín se kladlo šero,
nebem letěl mraků příval –
a já v duši pochyb stero
v mrtvou vodní pláň se díval.
16
VELIKONOCE.
VELIKONOČNÍ MOTIV.
Zem zachvěla se. Stuhlou hrudí její
jak teplá krev by rozlila se v ráz,
jak nový smích by vzplál jí v obličeji
a v žírném lůně plodné síly jas.
Tu praví člověk: „Vstalť jest této chvíle
a spásu nesl v srdce zdeptaná
i lásku s mírem na korouhvi bílé –
ó pospěšme a pějme Hossanah!"
Ta země jarem v léto zráti bude,
až chladný podzim žár ten uhasí,
že matce zemi holý strom jen zbude,
jejž v teplém jaře vypěstila si.
A přejdou léta, člověk zapomene,
kdo modlou byl mu dávným před časem,
snů na troskách si nový oltář sklene
a nových bohů jméno vtesá sem:
a tomu, jenž teď veliký a svatý
plá na kříži svou slávou věkům vstříc.
v den, klat kdy bude člověčenstva katy,
jak zemi v zimě nezbude pak nic.
17
MEDITACE.
Zvuk modlitby se nesl chrámem šerým
a v jeho klenbách tiše umíral,
já v duši s hrotem pochyb tisícerým
jsem na prahu, tam v zadumání stál.
Ó Kriste, lid, jenž v slepotě a hněvu
tě na kříž přibil, katů dal ti stráž,
teď u tvých nohou vzlyká za úlevu
a ty mu modlou ve sny jeho pláš.
Teď k tvému kříži nese svoje dumy
a smrť tvá dýkou hruď mu proniká –
a přece dodnes ještě nerozumí.
co myšlénka tvá chtěla veliká!
Vždyť v porobě a v okovů svých tíži,
sláb, umíraje pýchou tyranů
jen kradmo k spáse, ke svobodě vzhlíží
a nechce doufat v jitry záchranu.
Ba apoštoly veliké a pravé
on jako tehdy, na kříž kdy tě vklál,
dál do žaláře v pýše vleče dravé
a ducha vzlet on v pouta jímá dál.
Teď jsi mu bohem, v jeho žal a zmatky
tvůj zjev mu vrhá nebes velký jas:
však kdybys dneska na svět přišel zpátky –
ó Kriste, na kříž přibijí tě zas!
18
NAD VYSCHLÝM ZDROJEM.
Zde z útrob země tryskal pramen kdysi,
byl chladný, čistý, průhledný jak křišťál,
pomněnky kolem tiše šeptaly si.
Já mnohou chvíli nad ním v snění vystál,
květ luční trhal, poslouchal, jak z dáli
zní kosa zpěv a z polí zvuky píšťal,
a hleděl v hloub, kde bílé mušle plály,
kde drobné rybky honily se chvatem
a pod kámen brouk vodní kryl se malý.
A západ až pak hořel slunce zlatem
a lesů stíny lučinou se táhly,
já domů kráčel v klidu velkém, svatém
v své duši nesa mír si neobsáhlý.
*
V úpalu slunce vyschl chladný pramen,
kol zeleň sítí svadla v žáru léta
a květ svou hlavu kloní vedrem zmámen.
19
Po čilých rybkách, mušlích, je už veta,
kořenů spleť se na dně studny plazí,
prach polní cesty dolů do ní slétá
a slunce do ní svoje šípy hází.
Jen žáby teď se kryjí pod kamení,
v kořenů směsi hnízdí, syčí plazi.
A pouze nebem když snad v hromném pění
uhání bouře planouc v blesků jase,
na čas se studna kalnou vodou zpění,
leč žárem slunce vyschne brzy zase.
*
Ó moje duše, v dětství vonném čase
tys byla čistá, klidná jak ta studna,
pramenem míru ty jsi plnila se.
Jak mušlí lesk sny zlaté plály u dna
a život šťastný, plný poesie
tvým vířil nitrem. – Přešla vesna bludná,
žár života tvůj chladný pramen pije,
sarkasmu žába sedí ve tvém skrytu
a na dně syčí děsná pochyb zmije.
20
Bez víry jsi, bez lásky, bez soucitu,
a jen když blesky v nebe zatažené
bouř vášní metá, letí po blankytu,
na krátký čas ti tužby pokalené
života vírem v hloubi prázdna schová,
ty vyschnou brzy, bouře dál se žene –
a ty jsi pustou, opuštěnou znova.
21
MONOLOG SAMOVRAHA.
Umřít, spát, – nic víc!
Hamlet.
Až ve klín západu dnes zlaté slunce zmizí,
já už se zachytím za lem tvé, Smrti, řízy
a ve tvůj věčný mír já vstoupím na věky.
Ó Smrti, zdráva buď, ty velká, světlá paní,
tvá ruka kyne mi, já mlčky kráčím za ní
do nivy neznámé, v kraj cizí, daleký.
Za bouře života mír nekonečný, stálý,
za blesků požáry, jež v nitru mém kdys plály,
jen jeden zbraně blesk – a potom věčné nic!
Na hrob můj prokletí a světa hanba padne,
však v rakvi setmělé, kde strasti není žádné,
o všem, co bude pak, já neuslyším víc.
Kdo dal mi život ten, ten bolestný a krátký?
Ať byl to kdokoliv, já hodím mu jej zpátky,
ten jedovatý dar já nechci míti již!
Proč ten, kdo stvořil mne sem k žití strašlivému,
jen žití to mi dal a odvahu ne k němu,
proč balvan obrovský, ne sílu pro tu tíž?!
22
Jsem proti vůli zde – nuž, pevnou svojí vůli
já zlámu okovy, jež zlobohové skuli
a k světu kletému mne jimi připjali,
a zlomky vazby té pak vrhnu k nohám zase
těm, jimž jsem hříčkou byl svém velkém ve zápase
a jedné vteřiny jen rozmar přemalý.
A půjdu odtud dál – kam? Sám to nevím ani,
však vím, bouř života že dále ve svém řvaní
už ničit nebude mé duše poupata,
že celá bytosť má v nic, v zapomnění zmizí –
ó Smrti, zdráva buď, já chytám se tvé řízy,
ty paní veliká a mocná, přesvatá!
23
VÝKŘIK DUCHA.
– Josefu Čejkovi –
Za noci hluboké, když ve tmě dřímal svět,
já k tobě modlitbou jsem volal, bože němý;
když v prosbách úpěl jsem, tys nechtěl rozumět,
a k nebi když jsem chtěl, já zpátky padal k zemi
a v prachu jejím dál jsem úpěl bez naděje
já, který v nadšení chtěl hřímat nebesy:
já chtěl jen jeden svit, jenž vírou v duši hřeje,
jen jednu plachou zvěst, kde, věcný bože, jsi –
však k zemi padal jsem zas, krutý bože, zpět:
tys, bože, nechtěl rozumět!
Tys výkřik neslyšel, jenž z ňader vylét’ mi;
jen hluchá ozvěna, kde chtěl jsem vidět tebe,
mi prázdnem volala do ducha siré tmy:
já poznal v bouři snů, že netřeba nám nebe,
já nechtěl znáti tě, když ty jsi neslyšel mě,
v kal všední, hnijící jsem uvrh’ píseň svou,
já holubici snu v plen hodil vášní šelmě
a divým orgiím, jež v duši bouří řvou, –
je polámaný to a pošlapaný květ:
tys, bože, nechtěl rozumět!
A co dál bude pak – ó bože, kdož to ví?!
Ty zavrhl jsi mne, já nechtěl tebe znáti;
24
ač strašlivý tvůj hněv se k bleskům hotoví,
ať divou vichřicí mne ve hrob náhle schvátí:
ty jsi mne neslyšel, když lkal jsem bez naděje,
tys nechtěl vidět to, jak v mukách v prach jsem pad’ –
ó sraz mne třeba v tmu, jež děsná na mne zeje,
ó vzpláti nech svůj hněv, jímž věčně budu klat,
a bleskem pomsty své mne ve klín pekla smeť:
vždyť’s, bože, nechtěl rozumět!
25
DUMA.
– Janu Bočanovi. –
Ó je to marno, zapomenout chtíti
a ze zimy zpět nezatoužit k jaru,
zrak ve slzách, chtít touhu tlumit v žáru
a ducha stavit, když se v bezdno řítí.
Co ještě máš? Pláč snů, jež zůstaly ti
nad vším, co v oběť musilo jít zmaru,
snad vzpomínek jed srdce ve poháru
a nudné, marné, promrhané žití.
Já znám tu kletbu: dusným, všedním prachem
svých vzletů křídla vléci polámaná,
jež nesmějí vzplát jitřní zoře nachem.
Já znám ten hřích: květ, jaro ztratit, nebe,
nevěřit v příští, v nový úsměv rána –
a nejhorší hřích: nevěřit ni v sebe!
26
SLUNEČNÍMU PAPRSKU V ZIMĚ.
Do pustých plání, zasněžených niv
proč přicházíš, ó svědku jarních chvílí?
To není zem ta, již jsi líbal dřív
a hořel duhou v rose jejich květů:
jí v zimu sotva holé stromy zbyly,
sníh, jenom sníh teď v pustých polích je tu
a ptáci, již tu pěli za rána,
jsou pryč, skřek jenom slyšíš havrana –
ó sirá je to vdova sklamaná!
Ó přisel’s pozdě, příliš pozdě teď,
tak jako v srdce schladlé mrazem světa
se marně vrací nová láska zpět:
ó najde led tam, kde dřív květy plály,
jen pláč tam najde místo zpěvů léta
a hroby snů, jež z jara se nám zdály:
kde mládí je a zpěvy skřivana,
kde sladcí snové lásky za rána?
Ó sirá je ta duše sklamaná!
27
MEDITACE.
– Karlu Čermákovi –
My třeba dáme vše to, co jsme chtěli,
své mladé touhy, junný vzlet svůj celý
i peruť, jíž jsme toužili se vznésti
za jediný a krátký úsměv štěstí.
Po celý život nekonečné žaly
a boly nesem za svit lásky malý
a rádi slzu, jež nám s oka skane,
klademe v oběť duši milované.
A když nás potom sklame štěstí, láska,
když v divém bolu struna písní praská
a z hrobu snů se náhle vztyčí zmije:
kdo říci smí, že pláč náš vylhaný je?!
28
BÝT ČI NEBÝT?
– Slečně *** –
Zpustlá zahrada to,
jež do semene žene, bujným jsouc
zarostlá býlím.
Hamlet.
Vy nazvala jste mne kdys Hamletem,
i přemýšlím teď, co je pravdy na tom – –
Ó rcete sama, v světe prokletém
zda jeden člověk, bludný malý atom
v svých směšných touhách Hamleta je víc,
jenž v hněvu divém diademy skrání
chce lživé cnosti rvát, ji tepat v líc
a nad lebkou pak stane v zadumání.
Zda jenom Hamlet není každý z nás
v těch pochybnostech, jež mu ničí duši,
v tom letu výš, v němž zpátky padá zas
v té touze k nebi, které sotva tuší?!
Ó řekněte mi: snové ztracení,
to štěstí, které nenašli jsme v žití,
a dlouhá bolesť, mrtvé nadšení,
co chtěli jsme a nesmíme to míti –
to nepostačí, aby zanevřel
zde jeden každý na tu komedii,
již hraje člověk v oku matný žel,
v niž s pláčem jde a kterou s pláčem míjí?!
Zda není lépe poznat všecken bol,
„Být nebo nebýt?" nezeptat se ani,
29
tak zahynout jak ulomený stvol
dál za jeseně chladným vichrem hnaný,
a před tajným se příštím nezachvět,
jen rázem skončit trapnou žití chvíli,
v níž oni, jež měl za šílence svět,
té trpké pravdě přece nejblíž byli?!
30
V BOUŘNÉ NOCI.
Ó máte pravdu, co já vlastně jsem?!
Nač o nebi snít, kdo v ně nedoletí,
nač budit bouř, již v ňadru nesnesem,
nač volat sny, již osudem jsou kleti?
Co moh’ jsem být a čím jsem jenom teď?
List utržený na života stromu,
pak otázka, k níž schází odpověď –
a písně svoje komu zpívám, komu?
Dav hluchý půjde tupě kolem nich
v svých všedních tužeb návalu a zmatku,
a orlí křídla vzletů horoucích,
ta polámaná, v hrob mne strhnou v krátku.
A přes ten hrob své jméno nevznesem,
my v umírání dlouhém k smrti kletí –
ó máte pravdu, co já vlastně jsem,
když moje píseň v nebe nedoletí?!
31
NAD ANDERSENEM.
Tu knihu, krásný vonný květ,
jsem ve svém dětství často čet’.
Pak přišla bouře divoká,
mně šlehla vášeň do oka
a bol mi used’ do ňader.
Na dětství krásný, vonný květ,
na zlatých snů svých snivý šer,
na tužby v řadu příštích let
já nemyslil, já zapomněl.
A po letech, když žár můj zhas’
a v dál byl odvát snů mých pel,
tu knihu vzal jsem v ruku zas.
I zachvělo to duší mou
bolestí divou, neznámou.
Mé dětství přišlo ke mně zpět,
ten snivý, krásný vonný čas,
přes propasti mých marných let
a mělo měkký zlatý vlas,
v něm liliový bílý květ.
32
Tu divný žal mi v duši sed’,
po dlouhé době zašlých chvil
já v oku slzu ucítil.
A zřel jsem, co tu zůstalo,
že toho málo, pramálo,
že to, co jsme kdys přáli si.
ten hořký pláč už nevzkřísí,
a než jsme sen svůj dosnili,
že klesá ve klín mohyly.
Ó málo štěstí, pramálo,
to žití za to nestálo!
A dětství mé se sklonilo,
v mé čelo ruce složilo
a se mnou hořce plakalo.
33
PŘÍPITEK.
– Hanuši Kučerovi –
Co je vína ve poháru,
vypij lehce, vypij snadně,
neptej se, zda kapka zmaru,
zda-li jed spí jeho na dně,
žluč-li do něho ti padne!
V zapomnění divém žáru
vypij vše, co ve poháru!
Potom přijde žalná touha
po všem, co už více není,
bouře vzejde divá, pouhá,
hladinu tvé duše zpění,
sny tvé vrhne v zapomnění,
a tím žitím smutně, zdlouha
povede tě žalná touha.
I ta láska oklame tě,
ale věř jí přec v té chvíli,
kdy se sluníš v jejím létě,
jásáš jejím žárem spilý –
a těch snů, jež tobě zbyly,
užij v jejich plném květě,
než ta láska oklame tě!
34
V ZAPOMNĚNÍ.
Zem zapomněla, o čem se jí snilo,
když halila se z jara do poupat,
a na stráni až sněhu bude bílo,
pak usne vše, co zpívalo a žilo:
tak se to lépe bude spát!
Tam na hřbitově, k němuž mladou vesnou
se s ptáky vrátil pestrý květů šat
i nový život se svou písní plesnou,
teď mrtví v hrobech v tužší spánek klesnou:
tak se to lépe bude spát!
A ze hrudi až vyrvem vzpomínání –
květ poslední, jenž v žáru léta svad’,
do vesny zpátky nebudem chtít ani
a v dlouhém míru zapomenem na ni:
tak se to lépe bude spát!
35
ZASNĚŽENO.
Zasněženo, zapadáno
a sníh stále dolů padá
na hory a spící lada,
v luh, kam chodila jsi ráda, –
padá večer, padá ráno –
zasněženo, zapadáno.
Zapadána, zasněžena
i ta cesta v nivu krásy,
kam dřív se mnou chodila jsi,
i ten bor, v němž větřík hrá si,
i ta strmá skalní stěna
zapadána, zasněžena.
36
MÍR.
Své matce.
[37]
PAPRSEK.
Ó kolik vzletů života proud vzal mi
a kolik lásky oklamaná touha!
Z mých jarních písní zbyly smutné žalmy
a v pustém žití zmírám tiše, zdlouha.
Však někdy přece duši mojí zdá se,
že všechen vzlet jsem ještě nepochoval,
ten nejmocnější v ducha zářné kráse
že k závratné jsem k slunci touze schoval.
A někdy přece starý vzdor a síla
mi bleskem šlehnou v opuštěnou duši
a křídla písní zářící a bílá
v skráň zadumanou tepají a buší.
A v také chvíli veliké a svaté
já, kterak rostu v nekonečnosť, cítím.
jak z krásy číše piji vrchovaté,
svit posvěcení kterak plá mým žitím:
a než ta svatá, nekonečná víra
zpět zajde k Hádu strašlivému stínu,
ó přeji si jen, nechať duch můj zmírá,
tím nadšením svým nechať velký hynu!
39
POESII.
Já vzývám tebe, veliká a svatá.
ó nesmrtelná v nebi ideálů,
k níž opuštěná moje píseň chvátá
výš z hlubin nudy, strádání a žalu.
Tys jediná teď, která ze vší touhy
a mladých snů mých v duši zůstala jsi
v ten život smutný, bolestný a dlouhý
a šťastný jenom zábleskem tvé krásy.
Tu lásku nechci, o které jsem sníval,
ni slávu onu, které nedobudu,
ať třeba bouří zachvátí mne příval
a osud můj ať pln je trpkých trudů:
jen pokud ty mne neopustíš v žití,
ty jediná, v niž věřit nepřestanu,
já v jasné příští věčně budu sníti
a dlouhou nocí věčně spěchat k ránu.
Ó na čelo mne líbej, líbej stále,
ať zapomenu, jak to srdce bolí,
ať šťasten jsem tu aspoň v chvíli malé,
když věčně jásat život nedovolí.
40
Ó na svém klíně nech mne dále sníti,
ne o slávě, již jiným dáváš, Matko,
však o té slasti, kterou duše cítí,
když u tvých nohou může zdřímnout krátko.
Máš tolik krásy, která věčně září –
jen jeden paprsk popřej mojí písni,
máš tolik lásky ve své božské tváři –
ať v jejím jase duch své dumy vysní:
A jsi-li tou, jež nikdy neoklame
a jejíž láska za hrob k nám se vrátí –
ó než-li život moji sílu zláme,
v svém klíně, Matko, nech mne umírati!
41
MÍR.
Mou duší náhle to radostně zachvělo
jako ten polibek dlouhý a vroucí,
jejž jsi mi, matičko, vtisknula na čelo,
když jsem tě opouštěl spěchaje do dáli:
já viděl oči ty, jež pro mne plakaly,
já slyšel srdce tvé tlouci.
A náhle v srdci svém pustém a setmělém
cítil jsem lásku tvou velkou a vroucí:
ó zůstaň, matičko, mým dobrým andělem
a v pustém tohoto života úskalí
ať vidím oči ty, jež pro mne plakaly,
ať slyším srdce tvé tlouci!
42
OBRAZ.
O modlace sie matki!
Orzeszkowa.
Nad mým stolem obraz, tichý rodný dům,
a jak hledím na něj, klesám v náruč snům.
Kolem ticho všade, lampu svou jsem shas’,
měsíce zář bledá padla na obraz.
Okna jeho planou světlem záříce,
mne se zdá, že roste v svitu měsíce.
Mně se zdá, že slyším v domě otcův hlas:
„Dost jsi, hochu, bloudil – vrať se zpátky zas!“
A hlas matčin praví: „Projdi celý svět,
srdce matky jen ti může rozumět.
Ať jsi ztratil sny své, touhy, slunný jas,
na matčině srdci vyrostou ti zas!"
Měsíc svítí, svítí, v obraz hledím sám –
ó to staré štěstí zase v duši mám!
43
Přes propasti kletby jitřní drahou hvězd
chci je v rodný domov jako poklad nést
a nechť hrůzy pekla ničí ducha let,
k tobě, otče, matko, zas se vrátí zpět.
Jedovatý bol mi v mladé srdce pad’:
v náručí tam vašem chci se vyplakat
a tu všechnu touhu, která práchniví,
políbení vaše zase oživí,
bude jako zoře padlá v náruč tmám –
otče, matko, zas vás ve svém srdci mám!
A jak slunce, které z mraků vypne se,
ptáků sterý jásot vzbudí po lese:
vaše láska vzkřísí vše, co spalo již,
na svém křídle k slunci ponese mne výš
až k těm smělým touhám, v spásy slavný den –
vaší svatou láskou jásám zachráněn!
Slza plá mi v oku, v okně měsíc shas’
a tmy šerý závoj padá na obraz.
44
BÁSNÍKOVA PODOBIZNA.
V snů mých pestrý, divý rej,
v nekonečnosť jenž se ztrácí,
v ducha bouřnou tvůrčí práci
tvůj se dívá obličej.
Dnové jdou jak vlny v moři,
každý nese bolů díl –
jen můj zpěv se nezměnil,
bludičkou mi ve tmách hoří.
A pak ať to bouří dál.
světa shon a zášť a vřava
v žití mém ať neustává:
jen když paprsk v noc tu vzplál,
paprsk, jenž plá v čele tobě,
pěvče věčný, veliký,
jen když noc má slavíky
s písní sladkou ve útrobě.
Ba, já cítím písně ty,
kterak v ňadru zvoní, zvoní
jak zpěv ptáka na jabloni,
vzhůru chtějí nad světy,
orlem býti, hřímat vzhůru
od večera do rána,
a zas křídlem skřivana
s písní letět do azuru.
45
Míti v hrudi nebe blesk
i ty drobné písně ptačí:
pro život to věru stačí,
v jeho bouř i v jeho stesk;
tušit jitro budoucnosti,
lepších časů jasný svit –
ó tu duši tvoji mít,
v bolesť žití měl bych dosti!
46
POD ŘECKOU SOCHU.
– Ludvíku Wurzlovi. –
Na čele tvém čtu bájnou zvěst,
že zřela’s krásy ratolesť
na žírných nivách Řecka kvést.
Ó dive, ráji, zázraku!
Tak šlehne slunce ze mraku
a zbarví chmury oblaků
a v zem se mladou usměje,
když v prázdný pohár naděje
zas víno štěstí naleje.
Tak myšlénka zpět přeletí
přes děje, lidstva, staletí
a smaže hrůzy prokletí.
Tak žila’s v srdci básníka,
ty hymno svatá, veliká,
jež jásá, lká a naříká,
a já tě našel v spoustě běd
a zázračný jak bílý květ
chci nést si tebe v širý svět.
47
Ó hymno krásy, spasení,
na ňadrech tvých čtu nadšení
vše to, co věky nezmění,
co po letech zas pozná lid
a vůní staré krásy spit
se v olympský ten vrhne klid
a vkročí v dumu Hellena,
jež plá jak z rána jitřena
na lada krásou zmámená.
A slepý Homer vstane zas,
a Diu dlouhý zlatý vlas
zas k skráním připne Feidias,
a píseň, která nestará.
zas nová, svěží, bujará
se snese v ústa Pindara,
až v staré víry západu
se lidstvo v kráse, souladu
zpět vrátí v dávnou Helladu – –
Ty zřela’s krásy ratolesť:
ó naděje-li v jaro jest,
ó nech ji na mém srdci kvést!
48
ČESKÁ PÍSEŇ.
Ó země, probuď se, již spala’s dlouho dost,
my chceme jaro zas, šer háje, zeleň polí,
a osten krvavý, jenž do srdce nám vrost’,
ať vzkvete růžemi, ať více nezabolí:
již vůní palouků a písní skřivana
pěj velké vzkříšení, pěj slavné Hossanah!
Ó země, krve dost jsi české vypila
a ten můj drahý lid svým potem zrosil tebe:
ať vzkvete z krve tvé teď růže spanilá
a z potu bílý květ ať svoji vůni střebe –
chcem s vůní palouků a s písní skřivana
pět velké vzkříšení, pět slavné Hossanah!
49
SONET Z PARKU.
Opojně voní květy akacií,
jasmínu houšť, ta kvete, dýchá jarem
a motýlové květů nad pohárem
se sklánějí a vůni jejich pijí.
Lip alej zvučí jarní melodií,
dva milenci se sladkým v duši žárem
jdou v jejich stromů labyrintu starém
a šeptají a s jarem písní žijí.
Pták vyletěl si z útulného hnízda,
na větev used’, poskakuje, hvízdá,
je jedním tónem v jara věčné písni
a milenci ti, jejichž srdce buší
v souladu sladkém, v stejných citů tísni,
jsou jeho srdcem, jeho celou duší.
50
LETNÍ NOCI.
Fac, ut ardeat cor meum!
Máš, noci, perel víc, než moře ve hlubině,
a více démantů, než v ranním snění sad,
máš tolik slavíků a písní ve svém klíně,
co lásky srdce má, jež musí milovat.
Máš tolik myšlének, že svět jich neobsáhne,
a tolik jásotu, co ptáče za vesny
a tolik půvabu, v nějž duše stále prahne,
že světu celému jej vdechneš v smutné sny.
Ó dej mi hvězdu jen, by svítila mi v žití
a v temno duše mé pad’ světlý její jas,
ó učiň, démant tvůj ať v srdci se mi vznítí,
když paprsk naděje už v jeho šeru shas’.
Ó dej mi písně své, ať vyzpívám je z rána
a vpletu jejich květ své milé ve kštici,
ó dej mi myšlénku, jež krásou požehnána
v svět širý padne jak meteor zářící.
Jen síly dost mi dej v mé boly beze hrází,
dej peruť duši mé, by výš se mohla vznést,
žár nadšení mi dej v ten život, jenž mne mrazí,
a k skráním diadém mi upleť ze svých hvězd!
51
RELIQUIE.
(K. P. – M. Z.)B.)
Sestrám Zdeňce a Marii.
[53]
*
* *
Když milovat chcem, v bílou knihu žití
my píšem vždy kus románu své lásky,
v ni kryjem jaro, blankyt, vlnobití
tak tiše, bez otázky.
A dále v děj svůj román ten nás táhne,
my neptáme se, jaký konec bude,
zda v duše hloub nám úsměv štěstí sáhne,
zda jas v ní bude všude;
či zda snad bouře zahalí ji v mraky
a strunu písně vichr zloby zdrtí:
my písem jen a touhou planou zraky,
ať k záchraně, ať k smrti.
A román lásky když je dopsán jednou,
tu zříme teprv, že to kniha lkání,
že listy její v přívalu slz blednou –
a my jsme oklamáni!
55
VRAŤ MI – –
Vrať mi moje mládí, jaro mého žití,
vrať mi ony chvíle, kdy jsem šťasten býval,
vrať mi čas, kdy chtěl jsem s tebou v život jíti,
nežli sny mé zničil chladnosti tvé přival;
vrať mi ona jitra, kdy jsem myslil na tě,
večery ty vrať mi, v nichž jsem hledal tebe,
vrať mi ony dumy v písně prostém šatě,
v něž jsem skládal všech svých mladých tužeb nebe;
vrať mi moje srdce, jež jsem v světě ztratil,
vrať mi vše, co chtěl jsem tobě z lásky dáti,
vrať mi květ, jejž příboj srdce tvého schvátil –
pak se snad má píseň zase k tobě vrátí!
56
PO ROCE.
– Leden 1887. –
Mé srdce skamenělo: udeřím-li
na ně, bolí mne ruka!
Othello.
Po dlouhé době potkal jsem vás zase:
to vaše čílko bylo bledé stále,
to vaše oko krásné neskonale
a na líci vám růže zarděla se.
Vy krásnou jste i po tak dlouhém čase
a svůdnou jste, tak jak jste byla, dále,
když tisk’ jsem prvně vaše ručky malé
a tonul v zářném vašich očí jase.
Podivná touha srdce moje jala
jak skřivana, když navrací se vesna,
jak slavíka, když večernice vzplála.
A já se ptal v tom sladkém zanícení,
zda stará láska probouzí se ze sna,
leč srdce dělo: „Ne, to láska není!"
*
57
To nemůže být více láska mladá,
jen vzpomenutí krátké zašlé krásy,
jen paprsek, jenž ještě v listí hrá si,
když svoje květy jaro ve hrob skládá.
A vaše oko darmo nyní bádá,
zda v líci mé vzplá ona radosť asi,
jež novou lásku v zmladlém srdci hlásí,
když toto ptá se: „Má mne vskutku ráda?"
To nejde více, navrátit se zpátky,
a vše, co cítím, je jen vůně květu,
jenž na srdci mi odkvet’ za čas krátký.
Ten bílý květ vy zlomila jste sama,
tu vůni odnes’ větřík ve přeletu –
a naše láska? Odehrané drama!
*
To drama krátké počal já jsem básnit,
vy i ti druzí jste jen herci byli,
již na jevišti deklamují chvíli
a potom spějí celou hru tu zasnít.
Jen v srdci mém bol opravdový zasvit’,
neb z něho tryskl onen paprsk bílý,
a když jste všichni noci klid již pili,
já marně toužil mračné čelo zjasnit.
58
A když jsem viděl, že je marno všecko,
do ohně vrh’ jsem listy oné básně,
snad zaplakal jak nad svou hračkou děcko –
a teď již nevím, co mne hnětlo vloni
a v srdci mém je po bouři teď jasně
jak v nivě, nad níž jarní píseň zvoní.
*
Když ptáka, který nad tou nivou zpívá,
šíp v srdce bodne, snese on se k zemi,
zamávne ještě svými perutěmi,
pak umlkne, a bez zpěvu je niva.
A slunce jenom v němou pláň se dívá
a nade květy, nade stromy všemi
víc píseň nezní, v oblačné až lemy
víc nenese se její dumka snivá.
Ten šíp, jenž bodl moji lásku – ptáka,
vašeho srdce otráven byl jedem:
teď ticho je a nad krajem se smráká.
Ó vraťte v dům se, noc již krajem pádí,
ten boj je skončen, který s láskou vedem,
pták mrtev jest – my nemáme se rádi!
*
59
Vy chtěla jste tak – nuž, a tak se stalo:
což mohl jsem vám něco odepříti?
Já dovedu již životem sám jíti –
a vy? Vám nebe průvodčího dalo.
Vy bolesti jste z toho měla málo,
v mém srdci se víc rána nezanítí
a jedovaté bolu svadlo kvítí,
jež před rokem se v duši klíčit jalo – –
Po dlouhé době potkám vás snad zase,
snad vaše čílko bude bledé stále
a oko pláti bude v stejném jase.
Snad vzpomenem, že měli jsme se rádi,
a vaše rtíky zašeptají malé:
„Ach, což je na tom – vždyť jsme byli mladí!"
60
V JESENI.
Teď jasmín nekvete, teď růže nevoní
a poupat nemají pro zlato tvojich kštic,
bez květů růžových je už sad jabloní
a stříbrem leknínů jezero neplá víc,
ptáci již přestali zpívati v hvozdě –
je pozdě!
Již jara zapomeň, však ono přijde zas,
až vyčtu z očí tvých ten nápěv líbezný,
až písní poupata ti vpletu v zlatý vlas
a v duši mé až víc ta hymna nedozní
o kráse očí tvých a o tvé líci,
má růže snící!
A potom jaro to si v srdce schováme
jak drahý amulet, jak vzácný drahokam,
jenž nedá vzniknouti víc moci neznámé
a růže vypěstí a jasmínu květ tam
a ptáka jásavou píseň zas vzbudí
v mé nově omládlé hrudi.
61
MRÁZ.
Mráz na okno mi bílé dýchá květy
stříbrných listů, dlouhých, třpytných řas
a venku stromům v suché jejich sněti
víc drahokamů přes noc kouzlem střás’,
než teplý vánek květů za podletí.
A letí polem divou vichrů změtí,
v lese si píseň chladnou hvízdá zas,
na okno tiskne studené své rety
mráz.
Pojď ke krbu: chci tobě vyprávěti
a budu hladit tobě měkký vlas
a budu tobě hledět v očí jas,
o líci tvé, až nachem zaplane ti,
já budu pět’ – ač potom krajem letí
mráz!
62
OTÁZKA.
Není lépe květem býti,
pláti zemi v jarním klíně,
ráno rosu lesklou píti,
v slunce zlato vzhůru zříti,
vonět, dýchat po lučině,
cítit vesny teplý dech –
a pak v prstech dívky mříti,
uvadnout jí ve vlasech?
Není lépe býti ptákem,
jásat z rána nad krajinou,
za šedým se honit mrakem,
zpívat písně pod oblakem
nad vískou i roklí stinnou,
v modro nebe stále zřít –
a pak, raněn v plesu takém,
v loktech vonné louky mřít?
Nebo býti pěvcem lásky,
hledět tobě v temné oči,
zpívat tobě sladké zkazky,
písní s čela hladit vrásky,
toužit srdcem, kdy tě zočí,
k tobě ptákem dát se v let –
a pak tiše, bez otázky
vypíti tvých retů jed?
63
MEDITACE.
Vy sama jste mi povídala kdysi,
bych nechal té, jíž bol svůj kryjem, masky:
tož kouzla víry, naděje a lásky –
tak v srdce čís že jed se nepřimísí.
Ó víry něhu zapomněl jsem v mládí,
jas naděje, ten žití urvalo mi,
mé lásky žár led dívčích srdcí schladí
a suchý rozum její květy zlomí.
Já druhdy mnoho věřil, doufal mnoho
a miloval, jak mladý duch jen může –
chlad resignace urval už ty růže
a pustý smích jen zbyl mi v srdci z toho.
Proč ve tmu onu zas se světlo vrací?
Proč nutí mne, bych uvěřil vám, drahá,
by naděje, jíž bol se všechen ztrácí,
mne sílila, ta duši vonná vláha?
Nač milovat chci v bouřném srdce plamu,
nač hořet láskou, ničit se a mříti,
nač rvát si z hrudi ticha, míru kvítí,
když vím to přece, že se znova sklamu?!
64
DOMA.
Už jsem tu zase v našem Pošumaví
a denně chodím v šero starých lesů,
leč i zde doma každý květ, mi praví,
že ve své duši tajný stesk sem nesu.
Já rád jsem jindy z města spěchal zpátky
v těch našich doubrav vážné, dumné stíny,
těch starých hájů toužil do pohádky
a v naší vísky koutek pohostinný.
Ta polí zeleň, dálné modré hory,
sbor topolů nad vody čistou hlatí,
jásavých ptáků hlaholící sbory
i vížka chrámu, západ v zář již zlatí;
rozlehlá luka v květů pestré kráse
i jabloní květ naší na zahradě:
ta všecka krása povždy spojila se
mi v mír a klid jen v duši mojí mladé.
Ó věřte mi, teď po vás se mi stýská:
ten věnec hor i rybník pod topoly
i modré lesy, v nichž spí naše víska,
vlnivé klasy našich dlouhých polí;
65
ten jásot ptáků, luka s pestrým šatem
i bílý kostel s červenavou věží
mne vábí míň než chvíle, pod akátem
kdy sedali jsme spolu na nábřeží.
66
V SMUTNÉ CHVÍLI.
Vidíš tu skálu? Holá, pustá, němá
jak v nebe ční: věz, dítě, to mé žití!
Ty, holubice, svýma perutěma
k ní toužíš v letu – ustaň, cíle nemá
ta touha tvá; až nebe začne hřmíti,
s ní musila bys mříti.
Ten strom, jenž v širém poli beze květu
své holé větve po obloze zvedá,
je moje srdce: ustaň, ustaň v letu,
viz, poušť jen smutná, nedohledná je tu –
co tvoje touha v jejím žáru hledá?
Ten záchrany ti nedá!
Snad by jsi tady sama, neslyšena,
v rachotu bouře klesla k pusté zemi,
ten vír by tebe zničil v dál se žena,
tvou krev by pila chladná skalní stěna:
ó vrať se zpátky – věř, že mezi všemi
tě nejvíc líto je mi!
67
TY TVOJE RTY – –
Ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád
a na dlouho se opil jejich vínem,
až závratí pak v sladké touze jat
bych zapomněl, že láskou svojí hynem,
že slední slasť to, kterou můžem vzplát.
A v bílou náruč tvou bych šílen pad’,
v tvých loktů klíně kolébán jsa ve sny
ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád
a zapomněl, že osud můj je děsný,
mé duše skryt že jedem vrchovat.
Ó vím, jsem sopkou, jež vzplá jedenkrát
a pak je mrtvou, pustou, chladnou zase,
ó vím, jsem tvor, jenž zlobou zla je klat:
a přece, přece v štěstí krátkém jase
ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád!
68
NAD PODOBIZNOU.
Tvou podobiznu nosím na srdci
a stokrát denně hledím v její líc –
ó rci, jak dovedla’s mne uvrci
do sladké tůně hnědých zřítelnic?
Ó rci to kouzlo tajné, záhadné,
tu tajemnou moc rci, ó rci mi ji,
ať její jas v mé žití napadne
a světlou zář kol něho uviji.
Ó rci, zda je to noc tvých temných kštic,
v níž zabloudil jsem poutí ke štěstí.
v níž usnul jsem a neprocitnu víc
jak zakletý jun dávných pověstí;
a neprocitnu ku životu snad,
až žhavý ret tvůj zas mne probudí
a lásky květ, jenž do duše mi pad’,
až také tobě vzkvete ve hrudi,
až povíme si jednou potají
tajemství ono krásné, spanilé,
a naše rty se náhle setkají
v polibku dlouhém sladké za chvíle.
69
Leč nyní marně myslím, vzpomínám,
jakými asi zmohla’s kouzly to,
že ve vzpomínkách na dne duše mám
to velké štěstí tajně ukryto,
a podoben jsa skoro mudrci,
jenž stále bádá a přec neví nic,
tvou podobiznu nosím na srdci
a stokrát denně hledím v její líc.
70
TERCINY.
My neřekli si, že se máme rádi,
jen oka jas, když sami jdeme spolu,
tu tichou lásku v našem srdci zradí.
Jsme jak dva květy na jediném stvolu,
z nichž jeden-li je urván v bouře chvění
i druhý svadne, klesne k zemi dolů.
A od jara tak kvetou ku jeseni
a přece nikdy v onom dlouhém čase,
by kalichy se dotkly, možno není.
Jsme jak dvě hvězdy v bledém, snivém jase,
ty spolu vyjdou, spolu shasínají –
a jejich zář přec nikdy nesetká se.
Ba zdá mi se, že příval času stájí
tu naši lásku, život, že ji schladí –
a naše rty se nikdy nesetkají.
My neřekli si, že se máme rádi.
*
71
Co může nám teď ještě život dáti
nad lásku naši, krásnou jako vesna,
jež po dlouhé se zimě ve kraj vrátí.
Mne upomínka na tě budí ze sna
a modlitbou jsi večer zemdlenému,
jejž pustým žitím hnala bouře děsná.
Jak luny zář se sklání k vodojemu
a vodní růže bledým líbá svitem,
tak v srdce plaš, jsi požehnáním jemu
a tichou touhou, jdoucí duše skrytem,
před kterou tichne všední lidská zloba.
Zda v tomto čase snivým štěstím sytém
by nebylo líp, bychom mřeli oba
dva jako bílé květy na souvrati,
dřív než nás zničí chladné zimy doba?
Co může nám teď ještě život dáti?
72
SMUTNÉ MYŠLENKY.
Ó myslím, dítě, za pár roků
co z naší lásky bude asi,
kdo tobě, drahá, záři v oku
a v srdci touhu náhle zhasí,
kdo zlomí v duši květ mi vonný
a strhá růže naděje
a nový pláč a nové stony –
mi v pohár žití naleje.
Snad osud, jehož bouřná vlna
nás nedonese k cíli ani,
a duši, jež teď slastí plná,
pak zbude žal a naříkání,
snad náhlý chlad, jenž lásku tvoji
ti v útlém srdci potlačí,
a já pak sám v tom těžkém boji
tu budu hynout ve pláči.
Ty ani nevíš, jak se chvěji
o zlatou píseň toho blaha,
a náhle tonu v beznaději,
jak pochybnost mi v duši sahá,
a nekonečná cítím muka
jak příštích bouří ozvěnu –
ó dítě, věř, mně srdce puká.
když na to všechno vzpomenu!
73
SVADLÁ POUPATA.
Kde vaše vůně, suché listy,
jichž barvu více nepoznám,
v nichž dovedu teď jenom čísti,
že všechno je tu sladký klam?!
Kde chvíle ta, v níž ručka malá
vás kvetoucí mi podávala,
kde je těch zraků tichý svit,
jenž při tom utkvěl na mé líci?
Ó květy svadlé, suché, tlící,
že nemožno vás oživit!
A tak to bude se vším tady,
v co doufal jsem a co jsem chtěl,
pryč prchnou lásky sladké vnady
a v pustém srdci zbude žel.
Ó vesno, vesno, proč v tvé písni
tak málo štěstí člověk vysní,
proč prcháš v dálku rozváta,
a nám tu zbudou na znamení,
že naší touze konce není,
jen tvoje svadlá poupata?!
74
FINALE.
Ten sladký klam mi ještě chvíli přej,
ač dobře vím, že lží je tvoje láska,
nech zírat mne jen ve svůj obličej
a nedbej nic, že srdce moje praská.
My šťastni byli málo, pramálo,
a naše láska – ach, nač myslit na ni!
Jen svadlých poupat pár mi zůstalo
z těch jarních dob a v slzách vzpomínání.
A neodvracuj drahou svoji tvář,
ač poslední svit v duši moji padne:
jsem květ, jenž stále v slunce hledí zář,
ač dobře ví, že v žáru jeho svadne.
75
NA MŮJ HROB – –
Na můj hrob nechoď se pomodlit,
jednou až unaven žitím
ze světa bolesti v tupý klid,
v temnotu jeho se sřítím.
Bude tam divoký šípek kvést,
ze srdce mého on vzroste,
trní se bodavé bude plést
ve květy růžové, prosté:
ty by jsi musila vzpomínat,
květů co v duši mé bylo,
jak jsem tě míval, mé dítě, rád,
srdce mé v tobě že žilo;
ty by jsi vzpomínat musila,
v pláci jak hruď se má chvěla,
trním když ostrým’s mne ranila,
v chladném jež srdci jsi měla.
Z večera slavík tam bude pět:
nechoď tam, nechoď, mé dítě,
ty by’s se musila rozpomnět,
jak jsem ti písně pěl skrytě;
76
tebe by musilo boleti,
láska má úpalem šalby
zhynout že musila v poupěti,
slavík až přesmutně lkal by.
Nechoď tam, dítě mé, za noci:
duch můj by vystoupil z hrobu,
bez štěstí, naděje, pomoci
zpět by chtěl ve světa zlobu –
Kdyby tě viděl lkát na hrobě,
viděl tvé hluboké zraky,
v divokém toužení po tobě
ve hrob by strhl tě taky.
77
VE STARÉM PARKU.
Ve starém parku, stezka kde pustá
ztrácí se v šeré aleji,
javor kde s bukem široko vzrůstá,
keře kde snivě šumějí,
lávka se kryje porostlá mechem,
ukrytá stromů do stínu,
duše sem touží vábena dechem
vonících květů jasmínu.
Jiný by možná vzpomínal tady
na letních nocí chvíle ty,
v sladké kdy touze, šťastný a mladý
líbal zde dívku na rety,
kterak jí hladil vlnivé vlasy,
líbal a líbal, v duši ples,
kterak si odtud na dlouhé časy
vzpomínku krásnou, štěstí nes’.
Ale já přišed v místa ta pustá,
keře kde snivě šumějí,
veliký mír kde líbá tvá ústa,
píseň kde volá alejí,
v závratné touze myslil jsem pouze,
z onoho jasu šťastných chvil,
jenž plál tu jiným často a dlouze,
že já jsem pranic neužil!
78
Všední život.
Karlu Švandovi ze Semčic.
[79]
VŠEDNÍ ŽIVOT.
Všední život, denně nudný stejně –
milostpaní, víte co to je?
Nic, co by nás nadchlo v díla velká,
žádný svit, jenž hoří čarodějně,
v hrudi nic nám nejásá ni nelká,
bez citů jsme, lásky, pokoje.
Je to strašně smutné umírání
– vy to, krásná, jistě neznáte! –
na duši to černou nocí leží,
srdce dýkou všednosti to raní,
a to chví se, umírá jen stěží,
musí dožít žití proklaté.
Všední život, více bolí stále,
nemá nic, co duši skonejší.
jeho smích i jeho smutné lkání
výkřikem jsou nudy neskonalé:
bojíme se, smrti, milostpaní –
život však je ještě hroznější!
81
PLESOVÁ OUVERTURA.
Vy sličná, v očí vašich jase
proč jaro nesmí vzpláti mi
a v nové lásky vůni zase
proč moje duše zadumá se
nad vzpomínkami starými?
Ó znám to, znám, tak vždy to bývá,
to pohádka je prastará:
na plese slova tichá, snivá,
a pohled, z něhož ráj se dívá,
a matná touha do jara.
Ó znám to, znám: pak přijde žití
a ve svůj tanec strhne nás,
v svém reji divé touhy vznítí;
snu našich zláme bílé kvítí
a hodí vichrům na pospas.
A noc než padne v náruč jitrajitra,
nám smutek sedne ke skráni –
a matný den, jenž přijde zítra,
hlod bolů najde v hloubi nitra
a v duši smutno k zoufání.
82
ČTVERYLKA.
My netančíme už ty bujné tance,
ty plné vášní – viďte, milostpaní?!
A v žití píseň svoje žalné lkání
nám nepřimísí lásky dissonance.
Teď čtverylka nám stačí vážná, tichá,
ta plna poklon odměřených, chladných,
bez ruky stisků vášnivých a vnadných.
bez pohledu, jenž sladkou touhou dýchá.
A jak v tom tanci, tak i v živobytí
my neznáme už lásky v bujném plese,
v níž srdce hoří, ňadro výše dme se
a v bezdno vášní duch se střemhlav řítí.
Jen poklony a chladné usmívání
bez citu, vzletu, jásotu a bolu:
tu čtverylku tak odtančíme spolu,
a nám to stačí – viďte, milostpaní?!
83
DOBROU NOC!
Po vírném tanci nyní dobrou noc,
a spěte sladce, moje drahá slečno:
ať zdá se vám, jak velká lásky moc
a žertovat s ní jak je nebezpečno!
A spěte klidněj, než ten bude spát,
jenž při čtverylce – však vy dobře víte! –
když z vaší ruky bílý vějíř pad’,
se pro něj shýbl ku podlaze hbitě
a při tom vaší ruky – nač se rdít?! –
jak jeho ústa letem dotknula se:
ó já to zřel, ten v oku vašem svit –
a po chvíli že vějíř pad’ vám zase!
Ba, já to viděl, slečno spanilá,
jak čtverylku jste potom celou spletli,
a jak jste v zmatku oči klopila,
když pohledy se vaše náhle střetly.
Leč nyní se už více nerděte,
toť v novém plese pohádka je stará:
kéž ve květ vonný ona rozkvete
při sladkém dechu mladistvého jara
84
a vaši lásku malou za chvilku
když spálí život ve svých blesků jase –
no, až budete tančit čtverylku,
svůj vějíř maně pusťte z ruky zase!
85
PO PLESU.
Z těch bujných tanců, divých kvapíků,
v nichž celé moře vášní hřímalo
a břehy chtělo strhat ve mžiku,
hle, zůstalo tu věru pramálo!
Teď poslední pár zmizel ze sálu,
v němž dávno stichla hudba veselá,
šedivá mlha zvolna, pomalu
lesk zrcadel svým dechem zastřela,
a na parketách leží, vůně prost,
květ bílý, který v tanci k zemi pad’:
zde, básníku, máš zase látky dost,
o lidském štěstí tiše přemítat!
86
Z ULICE.
– S. B. –
Jde denně zvolna, vážně po ulici,
vždy k zemi hledí, zraku nepozvedne,
ať ticho kol či zástup hlaholící,
ať za šera ji potkám nebo ve dne.
Proud hnědých vlasů na šiji jí padá,
má smutné oči, sněhobílé skráně,
a mně se zdá, že vesna kdysi mladá
své bílé květy vsypala jí na ně.
A mysl má tak na ni uvykla si,
že s nepokojem znovu čekám vždycky,
až při setkání sklopí svoje řasy
a na můj pozdrav kývne apathicky.
87
DO POPSANÉHO PAMÁTNÍKU.
Ten památník je pln už, milostpaní,
jen stránka zbývá: něco napsat na ni
prý já mám, jak jste dnes mi vzkázala.
Ó věřte, že to pro mě snadno není,
a verš ten stojí mnoho přemýšlení
a mnoho psaní sloka přemalá.
A ostatně: smím stránku na poslední
těch upomínek svoji sloku všední
sem vložiti jak v růže bodláčí?
Vám ostatní vše stačí k vzpomínání:
ten památník je pln už, milostpaní –
a dále psát, to papír nestačí!
88
IMPROMPTU Z CEST.
Ať zimní vichr venku hřímá, řve si,
sníh drobný metá na cesty a v lesy:
my v teplém coupé zahaleni plaidem
v tu vřavu venku klidně díváme se,
a v cigarety dýmu lehkém, bledém
řeč naše tiše, vesele se nese.
A hlavu zad skloniv v zadumání
já na plavce teď vzpomněl v mořské pláni,
loď jehož hnána úskalím a ledem
a prudký vír než ve vln klín ji snese,
jak v obličeji zoufalém a bledém
děs hrůzy plavci ještě zachvěje se – –
89
NEZNÁMÉ PIANISTCE.
Já věru nevím, jste-li krásná,
zda mladá jste a hladkých lící:
jen když tak někdy z čista jasna
ten piana zvuk žalující
v sny moje padne rozhárané
a žalnou vzbudí ozvěnu,
tu v mojí duši smutek vzplane –
a potom na vás vzpomenu!
A myslím, bůh, ten otec dobrý,
když dal v své velké lásce světu
už v harmonie říši obry
a sladký souzvuk plný vzletu:
proč ještě stvořil pianisty,
již skvostné ony výrazy,
jak vysnil je duch mistra čistý,
svou dojemnou hrou pokazí.
Vy jistě dříve – jaké štěstí! –
jste v nebi dlela, harfu v ruce,
až Hospodin, když nemoh’ snésti
už vaši hru, v té děsné muce
vás na svět tento poslal náhle
v své moci velké, tajemné –
a pro mé hříchy neobsáhlé
teď vámi krutě tresce mne.
90
Snad potkávám vás na ulici
a divím se pak vaší kráse,
snad mladá jste a hladkých lící –
ó už ten klavír slyším zase,
jak jeho píseň zní a hyne:
vy nevíte, jak budu rád,
až tato trýzeň jednou mine –
a my se budem stěhovat.
91
PANÍ ***
Milostpaní, nač ten plamen touhy,
nač se starat, naříkat a mřít?
V žití stačí štěstí paprsk pouhý
a ten život dost a dost je dlouhý –
nač se hořem utrápit?
Milostpaní, zde nic nepomůže;
já jsem pozdě přišel na ten svět,
vy zas brzy rozkvetlá jste růže,
vy teď máte, milostpaní, muže –
a já zase půjdu zpět!
Milostpaní, svět nás často raní,
pro život má jed jen k posledu:
nač ta touha, slzy nač a lkání?
Na to vše já, věřte, milostpaní,
zapomenout dovedu!
92