VÝKŘIK DUCHA.

Jaroslav Kvapil

VÝKŘIK DUCHA. – Josefu Čejkovi –
Za noci hluboké, když ve tmě dřímal svět, já k tobě modlitbou jsem volal, bože němý; když v prosbách úpěl jsem, tys nechtěl rozumět, a k nebi když jsem chtěl, já zpátky padal k zemi a v prachu jejím dál jsem úpěl bez naděje já, který v nadšení chtěl hřímat nebesy: já chtěl jen jeden svit, jenž vírou v duši hřeje, jen jednu plachou zvěst, kde, věcný bože, jsi – však k zemi padal jsem zas, krutý bože, zpět: tys, bože, nechtěl rozumět! Tys výkřik neslyšel, jenž z ňader vylét’ mi; jen hluchá ozvěna, kde chtěl jsem vidět tebe, mi prázdnem volala do ducha siré tmy: já poznal v bouři snů, že netřeba nám nebe, já nechtěl znáti tě, když ty jsi neslyšel mě, v kal všední, hnijící jsem uvrh’ píseň svou, já holubici snu v plen hodil vášní šelmě a divým orgiím, jež v duši bouří řvou, – je polámaný to a pošlapaný květ: tys, bože, nechtěl rozumět! A co dál bude pak – ó bože, kdož to ví?! Ty zavrhl jsi mne, já nechtěl tebe znáti; 24 ač strašlivý tvůj hněv se k bleskům hotoví, ať divou vichřicí mne ve hrob náhle schvátí: ty jsi mne neslyšel, když lkal jsem bez naděje, tys nechtěl vidět to, jak v mukách v prach jsem pad’ – ó sraz mne třeba v tmu, jež děsná na mne zeje, ó vzpláti nech svůj hněv, jímž věčně budu klat, a bleskem pomsty své mne ve klín pekla smeť: vždyť’s, bože, nechtěl rozumět! 25