V SMUTNÉ CHVÍLI.

Jaroslav Kvapil

V SMUTNÉ CHVÍLI.
Vidíš tu skálu? Holá, pustá, němá jak v nebe ční: věz, dítě, to mé žití! Ty, holubice, svýma perutěma k ní toužíš v letu – ustaň, cíle nemá ta touha tvá; až nebe začne hřmíti, s ní musila bys mříti. Ten strom, jenž v širém poli beze květu své holé větve po obloze zvedá, je moje srdce: ustaň, ustaň v letu, viz, poušť jen smutná, nedohledná je tu – co tvoje touha v jejím žáru hledá? Ten záchrany ti nedá! Snad by jsi tady sama, neslyšena, v rachotu bouře klesla k pusté zemi, ten vír by tebe zničil v dál se žena, tvou krev by pila chladná skalní stěna: ó vrať se zpátky – věř, že mezi všemi tě nejvíc líto je mi! 67