DUMA.

Jaroslav Kvapil

DUMA. – Janu Bočanovi. –
Ó je to marno, zapomenout chtíti a ze zimy zpět nezatoužit k jaru, zrak ve slzách, chtít touhu tlumit v žáru a ducha stavit, když se v bezdno řítí. Co ještě máš? Pláč snů, jež zůstaly ti nad vším, co v oběť musilo jít zmaru, snad vzpomínek jed srdce ve poháru a nudné, marné, promrhané žití. Já znám tu kletbu: dusným, všedním prachem svých vzletů křídla vléci polámaná, jež nesmějí vzplát jitřní zoře nachem. Já znám ten hřích: květ, jaro ztratit, nebe, nevěřit v příští, v nový úsměv rána – a nejhorší hřích: nevěřit ni v sebe! 26