NAD PODOBIZNOU.

Jaroslav Kvapil

NAD PODOBIZNOU.
Tvou podobiznu nosím na srdci a stokrát denně hledím v její líc – ó rci, jak dovedla’s mne uvrci do sladké tůně hnědých zřítelnic? Ó rci to kouzlo tajné, záhadné, tu tajemnou moc rci, ó rci mi ji, ať její jas v mé žití napadne a světlou zář kol něho uviji. Ó rci, zda je to noc tvých temných kštic, v níž zabloudil jsem poutí ke štěstí. v níž usnul jsem a neprocitnu víc jak zakletý jun dávných pověstí; a neprocitnu ku životu snad, až žhavý ret tvůj zas mne probudí a lásky květ, jenž do duše mi pad’, až také tobě vzkvete ve hrudi, až povíme si jednou potají tajemství ono krásné, spanilé, a naše rty se náhle setkají v polibku dlouhém sladké za chvíle. 69 Leč nyní marně myslím, vzpomínám, jakými asi zmohla’s kouzly to, že ve vzpomínkách na dne duše mám to velké štěstí tajně ukryto, a podoben jsa skoro mudrci, jenž stále bádá a přec neví nic, tvou podobiznu nosím na srdci a stokrát denně hledím v její líc. 70