POD ŘECKOU SOCHU.

POD ŘECKOU SOCHU. – Ludvíku Wurzlovi. –
Na čele tvém čtu bájnou zvěst, že zřela’s krásy ratolesť na žírných nivách Řecka kvést. Ó dive, ráji, zázraku! Tak šlehne slunce ze mraku a zbarví chmury oblaků a v zem se mladou usměje, když v prázdný pohár naděje zas víno štěstí naleje. Tak myšlénka zpět přeletí přes děje, lidstva, staletí a smaže hrůzy prokletí. Tak žila’s v srdci básníka, ty hymno svatá, veliká, jež jásá, lká a naříká, a já tě našel v spoustě běd a zázračný jak bílý květ chci nést si tebe v širý svět. 47 Ó hymno krásy, spasení, na ňadrech tvých čtu nadšení vše to, co věky nezmění, co po letech zas pozná lid a vůní staré krásy spit se v olympský ten vrhne klid a vkročí v dumu Hellena, jež plá jak z rána jitřena na lada krásou zmámená. A slepý Homer vstane zas, a Diu dlouhý zlatý vlas zas k skráním připne Feidias, a píseň, která nestará. zas nová, svěží, bujará se snese v ústa Pindara, až v staré víry západu se lidstvo v kráse, souladu zpět vrátí v dávnou Helladu – – Ty zřela’s krásy ratolesť: ó naděje-li v jaro jest, ó nech ji na mém srdci kvést! 48