POD ŘECKOU SOCHU.
– Ludvíku Wurzlovi. –
Na čele tvém čtu bájnou zvěst,
že zřela’s krásy ratolesť
na žírných nivách Řecka kvést.
Ó dive, ráji, zázraku!
Tak šlehne slunce ze mraku
a zbarví chmury oblaků
a v zem se mladou usměje,
když v prázdný pohár naděje
zas víno štěstí naleje.
Tak myšlénka zpět přeletí
přes děje, lidstva, staletí
a smaže hrůzy prokletí.
Tak žila’s v srdci básníka,
ty hymno svatá, veliká,
jež jásá, lká a naříká,
a já tě našel v spoustě běd
a zázračný jak bílý květ
chci nést si tebe v širý svět.
47
Ó hymno krásy, spasení,
na ňadrech tvých čtu nadšení
vše to, co věky nezmění,
co po letech zas pozná lid
a vůní staré krásy spit
se v olympský ten vrhne klid
a vkročí v dumu Hellena,
jež plá jak z rána jitřena
na lada krásou zmámená.
A slepý Homer vstane zas,
a Diu dlouhý zlatý vlas
zas k skráním připne Feidias,
a píseň, která nestará.
zas nová, svěží, bujará
se snese v ústa Pindara,
až v staré víry západu
se lidstvo v kráse, souladu
zpět vrátí v dávnou Helladu – –
Ty zřela’s krásy ratolesť:
ó naděje-li v jaro jest,
ó nech ji na mém srdci kvést!
48