MONOLOG SAMOVRAHA.

MONOLOG SAMOVRAHA.
Umřít, spát, – nic víc! Hamlet.
Až ve klín západu dnes zlaté slunce zmizí, já už se zachytím za lem tvé, Smrti, řízy a ve tvůj věčný mír já vstoupím na věky. Ó Smrti, zdráva buď, ty velká, světlá paní, tvá ruka kyne mi, já mlčky kráčím za ní do nivy neznámé, v kraj cizí, daleký. Za bouře života mír nekonečný, stálý, za blesků požáry, jež v nitru mém kdys plály, jen jeden zbraně blesk – a potom věčné nic! Na hrob můj prokletí a světa hanba padne, však v rakvi setmělé, kde strasti není žádné, o všem, co bude pak, já neuslyším víc. Kdo dal mi život ten, ten bolestný a krátký? Ať byl to kdokoliv, já hodím mu jej zpátky, ten jedovatý dar já nechci míti již! Proč ten, kdo stvořil mne sem k žití strašlivému, jen žití to mi dal a odvahu ne k němu, proč balvan obrovský, ne sílu pro tu tíž?! 22 Jsem proti vůli zde – nuž, pevnou svojí vůli já zlámu okovy, jež zlobohové skuli a k světu kletému mne jimi připjali, a zlomky vazby té pak vrhnu k nohám zase těm, jimž jsem hříčkou byl svém velkém ve zápase a jedné vteřiny jen rozmar přemalý. A půjdu odtud dál – kam? Sám to nevím ani, však vím, bouř života že dále ve svém řvaní už ničit nebude mé duše poupata, že celá bytosť má v nic, v zapomnění zmizí – ó Smrti, zdráva buď, já chytám se tvé řízy, ty paní veliká a mocná, přesvatá! 23