PAPRSEK.

Jaroslav Kvapil

PAPRSEK.
Ó kolik vzletů života proud vzal mi a kolik lásky oklamaná touha! Z mých jarních písní zbyly smutné žalmy a v pustém žití zmírám tiše, zdlouha. Však někdy přece duši mojí zdá se, že všechen vzlet jsem ještě nepochoval, ten nejmocnější v ducha zářné kráse že k závratné jsem k slunci touze schoval. A někdy přece starý vzdor a síla mi bleskem šlehnou v opuštěnou duši a křídla písní zářící a bílá v skráň zadumanou tepají a buší. A v také chvíli veliké a svaté já, kterak rostu v nekonečnosť, cítím. jak z krásy číše piji vrchovaté, svit posvěcení kterak plá mým žitím: a než ta svatá, nekonečná víra zpět zajde k Hádu strašlivému stínu, ó přeji si jen, nechať duch můj zmírá, tím nadšením svým nechať velký hynu! 39